Dobrovolný svazek znojemských vinařkých obcí

Languages

Vinařův rok


Vinohrad

Jen za mimořádné příznivých povětrnostních poměrů můžeme využít volného času, který tento měsíc ponechává, k takovým pracím ve vinohradě, ke kterým se v jiné době nedostaneme. Opravujeme cesty a terasy, čistíme příkopy (svodnice) a zachycovací jímky, vynášíme splavenou ornici ze spodních do vyšších částí vinic a pod.
Připravujeme kolí, tj. zbavíme je kůry, zašpičatíme a impregnujeme. Suché kolí se nejlépe impregnuje, je-li dosti silné, opálením na otevřeném ohni, nebo namáčením v horkém karbolineu, případně v dehtu. Čerstvé kolí namáčíme v 5% roztoku modré skalice. Viniční inventář a plavné stříkačky podrobíme důkladné prohlídce a provedeme potřebné opravy. Nezapomeneme ani na svezení různých odpadků pro zakompostování. I v rigolování půdy možno ještě někdy pokračovat. Zmrzlou půdu nutno přitom ovšem rozdrtit.
Révová školka
Pokud se nedokončilo rigolování již na podzim, pokračujeme v něm i v tomto měsíci. Stratifikační bedny opravíme a doplníme novými z vlastní výroby. Rozměry 50 x 50 x 50 cm.
Sklep
Vína, která nebyla pro vyšší obsah kyselin dosud stočena z kvasnic, stáhneme nyní, při čemž nejkyselejší mohou přijít na řadu až koncem měsíce nebo v únoru. O provádění tohoto prvého stáčení je pojednáno v listopadu.
Víno, které i po stáčení je ještě příliš kyselé, můžeme nyní odkyselit čistým uhličitanem vápenatým. Na každé promine kyseliny počítáme o 67 g čistého uhličitanu vápenatého na 1 litr, tj. 67 g na hl. Nejlépe, provedeme-li nejprve zkoušky s malým množstvím, a to tak, že naplníme víno, určené k odkyselení do litrových lahví a přidáme 1/2, 1, 11/2 a 2 g uhličitanu vápenatého. Ochutnáním takto odkyseleného vína zjistíme po 5 – 6 dnech nejvhodnější dávku uhličitanu vápenatého, kterou pak použijeme pro celé množství. Odvážené množství prášku uhličitanu vápenatého rozděláme nejprve s trochou vína na řídkou kaši, načež tuto nalijeme do sudu, ze kterého jsme dříve trochu vína odebrali a s vínem dobře promícháme. Sud necháme nejprve otevřený, a teprve druhý den jej dolejeme a uzavřeme. Po 3 – 4 týdnech přetočíme čiré víno a sud dobře vymyjeme. Odkyselovat dlužno opatrné, raději méně nežli více.
Velmi důležitou prací je d o l é v k a, kterou nutno provádět v pravidelných týdenních nebo 14denních lhůtách padle toho, jedná-li se o víno mladší nebo starší, slabší nebo silnější a s ohledem na vlhkostní poměry sklepa.
Vino, ležící v neplných sudech, je vystaveno vlivu vzduchu a snadno onemocní křísem, nebo i naoctí. Mladé víno doléváme nejprve dvakrát, později jednou týdně, starší vždy za 2 – 3 týdny, v suchém sklepě, častěji než ve vlhčím. K dolévání se používá víno téže jakosti a téhož ročníku, vždy, ale zdravé a čiré. Víno, potřebné pro dolévku máme připraveno v malých soudcích, nebo ještě lépe v lahvích a demižonech. Než otevřeme při dolévce sud, očistíme pečlivě zátku i její okolí, po vyjmutí zátku řádně na sucho otřeme, rovněž i zátkovnici vytřeme čistou utěrkou, načež dolejeme víno až do samé zátkovnice. Po zaražení zátky otřeme celý sud. Zátka má být tak dlouhá, aby sahala až do vína, takže při zaražení vystříkne trochu vína, které nutno suchým hadrem vytřít. Objevíme-li při dolévce křís (šum), dolejeme sud vínem tak, aby přetékal (koštýřem hlouběji zapuštěným), při čemž vyplave i povlak křísu. Oklepáváním sudu kolem zátkovnice dřevěnou paličkou, usnadníme vyplavení zbytku křísu. Poté odtáhneme koštýřem trochu vína a dolejeme znovu čistým lihem, který na povrchu zbývající křís zničí.
V den věnovaný dolévání čistíme a větráme u sklep. V této zimní době větráme nejlépe v hodinách poledních.
Spolkový život vinařský.
Práce prováděné v měsíci lednu nezaměstnají vinaře plně. Zbývající volný čas využije pokročilý vinař k pročítání odborného vinařského listu a literatury, navštěvuje odborné přednášky a kursy a zúčastní se pilně i schůzí a vinařských besídek. Kdo vede účetní záznamy, uzavře své knihy za minulý rok a připraví vše pro rok běžný. Neopomene také vyrovnat svému odbornému a vinařskému spolku členské příspěvky a předplatné na odborné časopisy.
Je také dost času na napsání odborných článků, sdělení svých vinařských zkušeností, pozorování a námětů z minulého roku a jejich zaslání redakci Vinařského obzoru.
Nezapomeneme také na vyplnění různých dotazníků a záznamů.

Řádný vinař stává se v tomto měsíci již netrpělivým. Vědomí, jaké množství práce jej očekává na jaře, nutká jej k brzkému zahájení některých prací.
Vinohrad
Pokud to počasí dovolí, začneme již v tomto měsíci s řezem matečných vinic, nebyly-li snad s ohledem na nebezpečí krádeže révy seřezány již na podzim. Podložkové révy řežeme vesměs na lysinu, tj. zcela krátce, takže z každého réví (koňský výhon) ponecháme jen nepatrný čípek s nejspodnějším očkem. Tyto čípky nařízneme stejnoměrně po obvodu celé hlavy, kdežto na horní ploše hlavy všechny výhony odstraníme. Podle stáří a síly keře ponecháme takových čípků 6 – 10, u zcela mladých keřů ovšem ještě méně. (Viz pojednání o řezu mladých výsad v březnu).
Získané réví zbavíme úponek a rozřežeme na řízky, při čemž ponecháme pod kolénkem asi 1 cm dřeva, které se odřízne až těsně před štěpováním. Řízky ihned roztřídíme na I. a II. třídu. Do I. třídy dáme spodní 2 – 3 řízky z dobře vyzrálého réví, kdežto následující řízky patří do II. třídy. Nařezané řízky svážeme do vozků po 100 – 200 kusech a založíme je do vlhkého písku ve vzdušné, před mrazem chráněné místnosti, na př. v lisovně.
V této době můžeme také již vyřezávat réví vhodné na rouby. K tomu účelu máme mít již předem vybrány a označeny nejplodnější keře (viz o selekci v srpnu). Nařezané réví zbavíme úponků a v celých délkách je svazujeme do menších svazků, které uložíme do písku pro pozdější použití při štěpování. Záznamy o selektovaných keřích přehlédneme a doplníme.
Koncem měsíce můžeme započít s řezem rvavých špalírů, hlavně na zdech.
Vedle všeobecně platných zásad správného řezu révy vinné (viz měsíc březen), nutno se při řezu špalírů přizpůsobit danému tvaru keře. Praktický vinař zabývá se zřídka vedením keřů révy v nějakém přísně pravidelném tvaru. Stačí mu, vyplní-li keřem co nejlépe plochu stěny, která je k disposici. Takové nepravidelné tvary jsou nejvděčnější a nevyžadují žádné zvláštní námahy a opatrnosti. Je ovšem možno vést révu v libovolném tvaru, od vodorovných jedno až dvouramenných kordonů, kordonů svislých nebo šikmých, až po různé palmety a jiné, víceméně fantastické tvary. V tomto ohledu je réva mnohem poddajnější než jiné ovocné dřeviny. Takovým tvarováním révy se zde ovšem zabývat nebudeme. V zásadě pozůstává každý révový špalír z jednoho nebo několika ramen (staré dřevo), která jsou vedena v určitém tvaru, nebo u nepravidelného tvaru ve víceméně vodorovné poloze tak, jak to vyžaduje plocha stěny nebo zdi. Na těchto, již v mládí keře vytvořených, ramenech seřezáváme réví (jednoleté) podle stejných zásad, jako při řezu ve vinici (viz březen). Bujně rostoucí špalíry donutíme delším řezem plodonosného réví k větší plodnosti a tím i mírnějšímu vzrůstu a naopak, špalíry slabě rostoucí šetříme tím, že se mírníme při naříznutí plodonosného réví. Mimoto dlužno ovšem mít na zřeteli i odrůdu, třebaže to při delších tvarech a vhodných odrůdách není tak závažné, jako u keřů ve vinici.
Tak jako ve vinici, rozeznáváme i u špalírů řez krátký a dlouhý, tj. i zde můžeme plodonosné réví naříznout krátce na čípky, nebo dlouze na obloučky.
U delších tvarů stačí, nařízneme-li všechno postranní plodonosné réví na 2 očka, kdežto konečný výhon nařízneme na více oček, podle toho, jak rychle chceme rameno prodloužit. U tvarů příliš bujně rostoucích, můžeme naříznutím několika kratších obloučků asi o 5-ti očkách donutit keř k větší plodnosti a tím také omezit vzrůst příliš bujný. U odrůd s krátkými články doporučuje se naříznout čípky jen z každého druhého výhonu, aby se keř nestal příliš hustým. Na to nejlépe pamatovat již při podlomu, jak později bude uvedeno.
U starších keřů dlužno při řezu pamatovat na omlazení postranních čípků. Nový dvouoký čípek nařízneme proto vždy z loňského letorostu, stojícího blíže ramene, kdežto vyšší letorost odřízneme. Při pojednání o podlomu (viz květen) si povšimneme, jak takové omlazení čípku již při této práci připravíme. Stejně tak nutno připravit včas i případně potřebné zmlazení celého ramene.
Pokud jsme neskončili již v lednu impregnaci kolí (tyček), učiníme tak v únoru, hlavně má-li se k tomu použít karbolinea nebo dehtu. Impregnování opalováním tolik nespěchá. Také dlouhou slámu pro letní vázání si již během zimy připravíme. Přichystané víšky nutno uložit tak, aby se do nich nedaly myši.
Pamatujme i v únoru na svážení vhodného materiálu pro přípravu kompostů.
Révová školka
Dovolí-li to počasí, dokončujeme rigolování, opravujeme stratifikační bedny a stratifikační domky (skleníky).
Sklep
Pokud se tak nestalo již v lednu, stáčíme nejkyselejší vína i v tomto měsíci. Víno stáčené poprvé již koncem listopadu nebo začátkem prosince můžeme nyní stáčet po druhé, ovšem jen tehdy, je-li již úplně čiré. Na rozdíl od prvého stáčení (viz listopad), stáčíme nyní víno pravidelně bez přístupu vzduchu, tj. necháme je téci bud‘ hadicí ze zátkovnice nebo od pípy čerpadlem přímo do sudu, který před tím mírně zasíříme. Jenom víno náchylné k přihlédnutí (např. z nahnilých hroznů), nebo vláčkovité (při malém obsahu kyselin a třísloviny), stáčíme i tentokrát za přístupu vzduchu. O provádění stáčení pojednáváme šířeji v listopadu.
Nezapomeneme na pravidelné dolévání sudů, čištění sklepa, sudů a občasné větrání v poledních hodinách.

Pro vinaře neplatí pořekadlo „Březen, za kamna lezem“. Naopak, v tomto měsíci nás očekává jedna z nejdůležitějších prací.

Vinohrad

Měsíc březen je hlavní dobou k provedení řezu. Čím dříve se řez provede, tím lépe, ovšem jen za předpokladu, že již nehrozí další silnější mrazy. Tam, kde byla réva na zimu přikryta (nakopčena hlínou), musí ovšem předcházet řezu odkrytí keřů (odhrnutí).

Řez má největší vliv na plodnost révy, proto musí být proveden co nejsvědomitěji. Řádný vinař nesvěří také tuto práci ledakomu a provede si ji nejraději sám. Účelem řezu révy je vlastně snížení přirozené plodnosti révy tak, aby dala sice méně hroznů, zato dobře vyvinutých a vyzrálých. Má tudíž řez přímý vliv jak na množství hroznů, tak i na jejich jakost. Mimoto udržujeme řezem keře ve vhodném tvaru.
Letorosty révy raší jednak z viditelných oček jednoletého réví, jednak z neviditelných spících oček starších nadzemních částí keře, ano i z kmene kořenového. Očka jednoletého réví mohou být plodonosná, tj. tvoří letorosty s hrozny, nebo jalová, z nichž se vyvinou letorosty bez hroznů. Na rozdíl od jiných ovocných dřevin není tato vlastnost závislá na očkách samotných, nýbrž souvisí s postavením réví (jednoletého dřeva) na keři. Jen réví, které stojí na dřevě dvouletém, dává plodonosné letorosty, kdežto letorosty z réví, stojícího na starším než dvouletém dřevě, stejně jako letorosty rašící přímo ze starého dřeva, jsou obvyklo neplodné. Třebaže nás při řezu zajímá především réví plodonosné, není tím řečeno, že bychom nemuseli věnovat pozornost také réví jalovému. Nestačí totiž řezat révu jen s ohledem na úrodu, to by bylo přímo hračkou, nýbrž nutno brát zřetel i na tvar keře a částečné připravovat již také řez pro rok příští. Réví, letos neplodné (jalové), stává se do příštího řezu plodným a přijde nám pak často velmi vhod. Podobně je tomu i s výhony (letorosty) ze starého dřeva. Pokud byly při podlomu ponechány, vznikne z nich réví jalové, které se po dalším roce stává révím plodonosným.
Podnebí naší domoviny vynutilo si určitý tvar keře, který musíme mladému keři dát a i později stále udržovat. Je to nízké vedení, které umožňuje ochranu keře proti zimním mrazům (nakopčení) a zajišťuje vyzrávání nízko visících hroznů. Tomuto požadavku vyhovuje nejlépe tzv. řez na hlavu, při němž vlivem každoročního krátkého řezu mladých keřů zesílí těsně nad zemí kmen réví tak, že povstane tzv. hlava. Teprve na této hlavě sedí staré i mladé dřevo. Plodonosné réví sedí tudíž na kratších nebo delších výrůstcích, čípcích (raménkách) hlavy, podle toho, jak důsledně tvar hlavy udržujeme. Nechají-li se na hlavě vyvinout delší raménka, povstane tzv. kozlík nebo rohatina, který se v jižnějších krajích vytváří úmyslně, aniž by se předem vypěstovala hlava.
Při řezu nás musí zajímat nejprve plodonosné dřevo, tedy jednoleté réví, stojící na dvouletém. Tím okamžikem musíme ovšem také již brát ohled na odrůdu.
Jsou odrůdy, které dávají dobrou úrodu již z nejspodnějších oček, kdežto jiné plodí teprve z oček vyšších. Odrůdy s velkými hrozny dají slušnou úrodu již při naříznutí několika málo oček, kdežto odrůdy s malými hrozny a bobulemi musí dát velký počet hroznů, aby se úrodou přiblížily odrůdám s hrozny velkými. Rozeznáváme proto krátké a dlouhé plodonosné réví a proto i krátký a dlouhý řez. Pravidlem je, že odrůdy s velkými hrozny řežeme krátce, odrůdy s malými hrozny dlouze.
Při krátkém řezu ponecháváme jednotlivým plodonosným výhonům 1 – 2 očka (krátké čípky), 3-4 očka (dlouhé čípky), při dlouhém řezu oček (polotažeň – polooblouk), nebo 8-12 (tažeň, oblouk).
Počet ponechaných čípků bude při krátkém řezu různý a řídí se hlavně vzrůstem révy. U keřů rostoucích bujně ponecháváme až 20 oček, rozdělených na přiměřený počet krátkých nebo dlouhých čípků, a to stejnoměrné po obvodu celé hlavy. U keřů se slabým vzrůstem omezíme počet oček na 15-18. Vhodnější je naříznout více kratších než málo dlouhých čípků; dají se lépe na hlavě rozdělit a nevysoukají tak rychle keř. Někdy bude výhodnější ponechat některý čípek delší a jiné kratší, hlavně na keřích, které mají jen malý počet plodonosných výhonů. Pak ponecháme vždy výše stojící čípek delší a spodní kratší (podvojné čípky). Jinak ale ponecháváme vždy jen nižší dřevo a hledíme nahradit vysoukané staré dřevo čípky stojícími níže. Takové „náhradní“ čípky si přichystáme již při podlomu.
Odrůdy s malými hrozny (Ryzlink rýnský, Tramín, všechny odrůdy Burgundského, Veltlínské červené rané, Svatovavřinecké) plodí při řezu na čípky příliš málo. U některých z nich (Trattin, Burgundské) jsou spodní očka neplodná nebo aspoň nespolehlivá, takže jsme nuceni naříznout očka vyšší. Provádíme to tak, že nařízneme jeden plodonosný výhon na 6-8-12 oček, kdežto ostatní ponecháme jen jako dvouoké čípky.
Řez na tažně vyžaduje větších zkušeností, je však rozhodně nejvhodnější pro výše uvedené nejcennější naše odrůdy. Proto také najdeme v jakostních oblastech vinařských (Porýní – Rheingau-, Franken atd.) téměř výlučně jen řez na tažně. Rovněž na Mělnicku je řez na tažně zcela zdomácnělý.
Nesouhlasím s často opakovaným tvrzením, že tažně se mohou naříznout vždy jen občas a že příliš zeslabují keř. Kdyby tomu tak bylo, pak bychom mohli od všech výše uvedených odrůd požadovat slušnou úrodu také jen občas a s tím se přec spokojit nemůžeme. Nutno přiznat, že tažňový řez předpokládá pravidelné a vydatné hnojeni vinice, to však by mělo platit normálně pro všechny vinohrady, bez ohledu na řez. Obavy z řezu na tažně nutno spíše přičíst nedostatečné zkušenosti a tou podmíněným chybám, které se při tomto řezu páchají. Často se sice tažeň správně nařízne, ale nesprávně vyváže, nebo se jeho letorosty nezkracují a tím se zmaří všechny výhody tohoto řezu. O tom však později. Zásadní požadavek je, aby naříznutý tažeň byl dosti silný a co nejvýhodněji postavený, tj. z ponechaných výhonů to musí být vždy ten nejvyšší. Je dostatečně známo, že vyšším částem keře se dostává více živných šťáv a tažeň, který má vytvořit 8-12 letorostů, a tudíž přinést 16-24 hroznů, potřebuje jistě živin nejvíce. Pod tažněm se má vždy naříznout dvouoký plodonosný čípek, jehož letorosty dají v následujícím roce opět nový tažeň a čípek. Zbývající plodonosné výhony sestřihneme na dvouleté čípky. V tomto směru se však často hřeší; keř, kterému se ponechal normální tažeň, není radno ponechat více než dva dvouoké plodonosné čípky. Naříznutím většího počtu čípků mimo tažné přetíží se keř tak, že ve vzrůstu slábne a pak se to jednoduše svede na tažeň. Opakuji – jeden tažen a dva dvouoké plodonosné čípky stačí úplně. Starý (loňský) tažeň samozřejmé odstraníme.
Nelze vždy u všech keřů té nebo oné odrůdy naříznout tažen, někdy nemáme vhodně postavený výhon, jindy je réví příliš slabé nebo krátké; v takových případech řežeme pouze na čípky a ponecháme jich poměrně více. Zde je také dobrou náhradou tzv. podvojný čípek. tj. jeden výše postavený tří až čtyřoký a druhý na témže dvouletém dřevě níže stojící čípek dvouoký. Při řezu příštího roku musíme ovšem naříznout réví vzniklé z nižšího čípku a hořeni čípek s jeho révím shodit úplně. Proto najdeme vždy v parcelách na tažně i dosti keřů, řezaných pouze na čípky. Nelze proto řezat jednotlivé keře šablonovitě stejně, nýbrž u každého nutno se řídit jeho vzrůstem a uspořádáním jednotlivých výhonů. To právě činí řez prací tak odpovědnou.
Řezu na tažně používáme někdy přechodně i u odrůd velkozrnných. Tak např. umožňuje tento řez donutit příliš bujně rostoucí mladý Portugal k větší plodnosti a tím jej ve vzrůstu zkrotit. Veltlínské zelené, štěpované na Rip X Rupestris, vyznačuje se často pozdní a malou plodností; i zde pomůže u mladých keřů velmi dobře občasně naříznout tažně.
Zvláštní pozornosti vyžaduje řez Sylvanského. S ohledem na malé hrozny mělo by se vlastně Sylvanské řezat dlouze, tj. na tažně. Skutečné také osvědčuje se řez na tažně u této odrůdy výborně, ale jen potud, pokud je dřevo dosti silné. Jakmile pozorujeme, že Sylvanské začíná v dřevě slábnout, nutno ihned upustit od ponechávání tažňů a přejíti k řezu na čípky. Ostatně plodí Sylvanské dobře i při řezu na čípky.
Polotažně o 6-8 očkách hodí se především pro Veltlínské červené rané a pro Svatovavřinecké, které plodí při řezu na čípky příliš málo, avšak také delší tažně špatně snášejí.
Vedle plodonosného dřeva musíme při řezu věnovat pozornost i réví jalovému. Jsou to výhony ze staršího dřeva, tedy z ramen, hlavy, ano i z kořenového kmene. Při správně prováděném podlomu najdeme na keři jen 2-3 takové výhony, zato tam, kde se podlom provádí povrchně a nesprávně, má keř často vetší počet výhonů fialových. Jak bude uvedeno v pojednání o podlomu, ponecháváme jalové letorosty úmyslné všude tam, kde si chceme připravit náhradní dřevo, především na spodu vyšších ramének, které hodláme shodit. Takové jednoleté výhony seřízneme na jedno očko, neboť letorost, který z tohoto očka vyraší, je neplodný, dá však réví, které v roce následujícím je plodné a může proto nahradit ono, určené pro svou vysokou polohu ke shození. Na takovéto zmlazování keře nutno pamatovat každoročně, a to tak, že ponecháme i 2 jednooké jalové čípky z réví, nízko poleženého. Ostatní jalové dřevo odstraníme úplně. V mladých, správně řezaných vinohradech jsou takové jalové čípky ovšem zbytečné. Výhony z kořenového kmene odstraňujeme úplně již při podlomu; u štěpovaných vinic je to samozřejmé, jsou to přece podložkové výhony. U révy pravokořenné ponecháváme tyto letorosty z kořenového kmene jen tehdy, neraší-li hlava, např. při omrznutí keře; v takovém případě dá se keř zachránit vlastně jen pomocí výhonů z kořenového kmene. Při řezu nařízneme pak jeden vybraný výhon na 2 očka jakou dvouleté sadby a dostaneme dva letorosty, které jsou v následujícím roce plodonosnými. Po mrazové katastrofě v roce 1928-1929 bylo v Čechách mnoho keřů tímto způsobem zachráněno.
Poněkud odchylný, je řez révy; poškozené mrazem. Je-li namrzlé dřevo (réví), seřízneme je až na zdravé dřevo, tím se keř důkladně zmladí, ač není-li již příliš starý, ztrácíme ovšem dvě úrody. Jsou-li namrzlá jen, očka (poznáme podle toho, že jsou uvnitř hnědě nebo černě zbarvená), ponecháme raději delší čípky (nebo i tažně a teprve při podlomu odstraníme případný nadbytek letorostů.
Zvláštní pozornost nutno věnovat řezu mladých vinohradů.
Při vysazování ponecháváme sazenici jen jedno očko a při podlomu téhož roku jen jeden letorost. Z obavy, aby náhodným poškozením tohoto jediného výhonu nebyl zničen celý keř, ponechávají mnozí vinaři letorosty dva.
V druhém roce, tudíž v roce následujícím po vysázení, ponecháme mladé révě dvě očka. Má-li jen jeden výhon, seřízneme tento na dvě očka, má-li výhony dva, seřízneme bud‘ oba na jedno očko, nebo, je-li spodní výhon dosti silný, seřízneme tento na dvě očka a vyšší výhon odstraníme.
V třetím roce řežeme na tři očka, a to vyšší výhon na dvě, nižší na jedno očko. Ve čtvrtém roce můžeme ponechat 4-5 oček, a to podle pravidla platného pro řez na čípky. V pátém roce začneme s pravidelným řezem; jen od naříznutí tažňů zatím ještě upustíme až do doby, kdy keř dostatečné zesílil.
Příliš slabě rostoucí mladé hoře řežeme v prvých 4 letech tak, jako by byly vždy o rok mladší.
Také stárnoucí vinice (štěpované již ve stáří přes 20 let) řežeme raději jen na kratší čípky.
Po správném neříznutí jednoletého réví ( plodonosného i jalového ) zbývá ještě provést řádné očištění keře. Všechny zaschlé staré čípky odřízneme, při čemž podle potřeby použijeme bez obav i malé pilky, lotru (Borku) odstraníme tak, aby po řezu byl keř co nejčistější. Tím odstraníme také útočiště různých škůdců především obaleče révového. Po skončení řezu sebereme a odstraníme z vinice všechno zbytečné réví nejen proto, aby nepřekáželo při dalších pracích, nýbrž i z toho důvodu, že tím odstraníme množství zárodků různých škůdců (obaleč, zavíječ, kadeřavost aj.).
Konečně patří k řezu i odstranění rosných kořínků, což je zvláště důležité u révy štěpované, především pak v mladých vinohradech.
V březnu, nejpozději v dubnu nutno přikročit také k výsadbě nových vinic. Jakmile půda oschne, urovnáme pro výsadbu určenou, na podzim nebo během zimy zrigolovanou plechu, a to nejlépe pomocí hrábí, nebo velké plochy vláčením a smykováním. Pak provedeme vykolíkování; při tom stanovíme nejprve směr řad, pokud možno od severu k jihu a rovnoběžně s hranicí pozemku. Malé odchylky od hlavního směru ve prospěch směru rovnoběžného s hranici jsou přípustny. Lépe je netrvat stroze na směru od severu k jihu, můžeme-li se tím vyhnout vzniku mnoha klínů. Kolíkování se provádí obyčejné v pravém úhlu, čímž se usnadní také pozdější obdělávání vinice. Tam, kde musíme počítat s ručním obděláváním, volíme vzdálenost řad nejméně 1 m, stejné i v řadách. U silněji rostoucích odrůd, rozhodně však při vedení na drátě, je výhodnější vzdálenost keřů v řadách snížit až na 80 cm. Kde možno aspoň jednosměrně obdělávat pluhem, volíme vzdálenost 125-130 cm ve směru orby a 100-80 cm v druhém směru. Při oboustranné orbě sázíme ve vzdálenosti 125-130 cm do čtverce.
Při vyměřování na svazích pamatujeme, že všechny vzdálenosti se musí měřit vodorovně, nejlépe pomocí latě, při čemž se stanovená vzdálenost přenáší z vodorovně držené latě olovnicí na pozemek. K vykolíkování se používá bud‘ sterých, krátkých viničních tyček (kolí) nebo jiných kolíků, vždy však takových, které bezpečně vydrží aspoň rok, lépe však 2 roky. Vykolíkování nějakými krátkými kolíčky z polenového dříví, nebo suchými révovými řízky, ač dosti obvyklé, je zavrženíhodné proto, že již v prvém létě je nutno letorosty vyvazovat. Mimo to vynutí si takové ledabylé vykolíkování novou práci již v roce následujícím.
Po skončeném vykolíkování připravíme jamky k sázení, a to nejvýhodněji pomocí rýče, do hloubky 30 až 40 cm, podle délky sazenic. Jamky děláme podle kolíku s hoření skloněnou stěnou těsně při kolíku. Za příliš suchého počasí odložíme přípravu jamek až těsně před vysazování sazenic.
Štěpy můžeme před vysazováním postavit na 24 hodiny do vody. Rosné a střední kořínky odstraníme, spodní zkrátíme na 6-10 cm a výhonek seřízneme až na nejspodnější očko. Má-lí kořenáček více než jeden výhon, nařízneme nejsilnější a nejvýhodněji postavený, kdežto ostatní úplné odstraníme. Takto připravené sazenice balíme do mokré pytloviny, nebo založíme do vlhké půdy, aby nevyschly. Velmi se doporučuje namočit kořeny do rozdělané mazanice (jíl s vodou, příp. s trochou kravince).
Do jamek sázíme kořenáče tak, aby naříznuté očko leželo těsně u kolíku směrem s kopce, u štěpů těsně nad povrchem půdy, u rév pravokořenných zároveň s povrchem půdy. Kořínky rozložíme na kyprou vrstvu půdy na dně jamky a zahrneme je kyprou zemí, kterou rukama dobře přitlačíme. Pak se jamka doplní zbylou zemí, která se důkladně přišlápne. Konečně se přikryje i hlavička révy hrstí jemné půdy.
Právě popsaný způsob vysazování je nejobvyklejší, nikoliv však nejbezpečnější. Jsme si vědomi, že požadujeme mnoho, doporučíme-li následující zdokonalení sázení, ale získané dobré zkušenosti nás k tomu nutí. Velmi se osvědčil tento postup:
Při zahrnutí kořínků levnou zorní nebo pískem pokryjeme i celý kořenový kmen ležící na skloněné ploše jamky, pak přidáme ke každé sazenici lopatu kompostu nebo jedny vidle dobře proleženého hnoje, načež zalejeme aspoň 1 konví vody. Po vsáknutí vody doplníme jamku zbylou zemí, aniž bychom tuto přišlápli. Kolem každé sazeničky upravíme misku, na stráních jen směrem s kopce, v rovině kolem kolíku a hlavičku pokryjeme zvlášť připraveným materiálem. Je to bud‘ prsť zkypřená rašelinou nebo pískem, nebo směs rašeliny a písku. Tato pokrývka neztvrdne ani netvoří škraloup, takže odpadá pozdější namáhavé a choulostivé kypření, při němž se mnohý výhon zničí. Takovýto krycí materiál osvědčil se velmi dobře i v révové školce. Samozřejmě vysazujeme každou odrůdu odděleně, byť by to byly jen jednotlivé řádky; čistá sadba má mnoho výhod proti sadbě smíšené.
Tak jako můžeme již v březnu vysazovat,můžeme i podsazovat, a to zvlášť silnými a vybranými sazenicemi. Je výhodné tyto podsazené keře nápadně označit, např. nátěrem tyček vápnem, neboť vyžadují zvláště pečlivého ošetření během léta, hlavně ovšem častého postřiku.
V březnu a nejpozději v dubnu možno ještě dokončit hnojení, započaté na podzim. (Viz listopad. Zakládáme nové komposty, pro něž upotřebíme každý vhodný materiál a odpadek.
Révová školka
Rigolovanou plochu, určenou pro školku, urovnáme, jakmile půda dosti oschla, stejně jako plochy, určené k osázení. S ohledem na blížící se dobu štěpování připravíme vše potřebné jako bedny, řeziny (piliny) z měkkého dřeva, skleník atd.
Loňské štěpy buď vysazujeme nebo odprodáme.
Sklep
Pokračujeme v druhém stáčení vína jako v únoru. Pravidelné dolévání sudů, čištění sklepa i sudů a nyní také již důkladnější větrání sklepa budiž jen připomenuto. Častým okusem sledujeme vývin mladého vína, nejlépe při dolévání, aby nám neušla nějaká nevítaná změna vína.


Vinohrad

Ihned po provedení řezu přikročíme k vytyčení vinice. Staré kolí vyrovnáváme, uhnilé bud‘ nově přisekneme a znovu zatlučeme, nebo, jsou-li tyčky již příliš krátké, nahradíme je novými. V parcelách, kde je nutno nahradit větší počet kolí, doporučuje se veškeré staré tyčky nahraditi novými. Takovým plánovitým obnovováním všeho kolí každoročně v některé části vinice nebo v jednotlivých řádcích udrží se vinice ve větším pořádku o v lepším vzhledu, než zatluče-li se nové kolí prostě jen mezi staré.
U mladých výsad bude nutno v 2. nebo 3. roce nahraditi kolíky řádným kolím. Také v matečných vinohradech jsme nuceni dát v 2. nebo 3. roce dlouhé, nejlépe třímetrové tyče. Chceme-li vést révu na drátě, vyčkáme s postavením drátěnek až do 5.-6. roku výsadby.
Ve vinohradech, řezaných na tažné začneme ihned po zaražení kolí s vyvazováním tažňů. Poněvadž se má tažeň vyvázat v poloze vodorovné, doporučujeme ohýbati jej kolem tyčky směrem ze svahů. Ve vzdálenost, odpovídající délce tažné, zatlučeme mezi keře kratší kolík; ke kterému tažeň přivážeme bud‘ vrbovým proutkem, nebo drátkem. Kdo hodlá z úsporných důvodů vázati tažeň až k sousednímu keři, odstraní všechna hoření oka a ponechá jich jen patřičný počet, jak uvádíme v březnu. Upozorňujeme, že takto vázané tažné se později značné pronesou, takže je často nutno, dáti jim v létě nějakou podporu. Velmi dobře se vážou tažné v drátěnkách. Tuto výhodu drátěnek můžeme si dopřáti i ve vinicích na kolí, napneme-li ve výši 30-40 cm jeden drát, který slouží jen k upevněni tažňů. Ovšem se tím ztíží obdělávaní půdy. Nechati snad tažeň nevyvázaný, tedy kolmo stojící, je zhola nemožné a mělo by za následek vážné zeslabeni keře. Také každé ledabylé vyvázání tažné mstí se při podlomu a letní vazbě. Jen vodorovná poloha tažně zaručuje stejnoměrný vzrůst letorostů, kdežto tažeň vyvázaný více nebo méně do výše, tvoří na konci velmi bujné rostoucí letorosty, takže spodní očka pak buď vůbec nevyraší, nebo dají jen letorosty slabé. Při takovémto nestejném rašení dají tažné během léta tolik práce, že mnohý vinař buď upustí od dalšího řezu na tažné, nebo je v létě zanedbává; obojí je k vlastní škodě. Také ramena špalírové révy a u ní naříznuté delší čípky a obloučky vyvážeme k vhodným podpěrám.
Již v dubnu zahájíme první hej proti škůdcům révy, který nás bude zaměstnávat až do pozdního léta. V této farní době je to kadeřavost (akarinosa), proti které musíme zasáhnouti. Spolehlivým prostředkem proti kadeřavosti je sirovápenná jícha, rozředěná 3-4 násobným množstvím tedy, nebo 3 % roztok Solbaru nebo jiného podobného přípravku (Heparitu, Polybaritu, Tetrinosu).
Některým z těchto roztoků postříkáme ihned po ř e z u, ale ještě před r o z p u k e m oček celý keř, zvláště důkladně ovšem místa přechodu staršího dřeva do mladšího. Stříkati musíme ostrým proudem a nadbytkem roztoku. Ve vinici, tímto škůdcem napadané silně je účinnější natírání keřů výše zmíněným roztokem pomoci štětce. Jak jsme uvedli již v březnu, nutno ve vinicích napadených kadeřavosti odstraňovat řádně veškeré při řezu nastříhané réví.
Hnojení, započaté již na podzim, dokončíme nejpozději nyní v dubnu. Používáme-li strojených (umělých) hnojiv, bude nyní také nejvhodnější doba k jejich rozhonu, pokud ovšem přichází při jarním hnojení v úvahu. Je to především draselná sůl, které dáváme při plném hnojení (bez hnoje nebo kompostu) 400 kg na hektar (tj. 40 kg na 1000 keřů) a rok, nebo 100 kg (10 kg) jako přídavek při současném použití méně dobrého hnoje chlévského nebo kompostu. Chceme-li hnojit i strojeným hnojivem fosforečným a jestliže jsme nepoužili již na podzim výhodnější Thomasovy moučky, rozhodíme nyní superfosfát, a to 400 kg (40 kg na 1000 keřů) na hektar a rok. Jako dusíkaté strojené hnojivo doporučujeme síran amonný v množství 600 kg na hektar a rok (60 kg na 1000 keřů). Uvedená hnojiva můžeme před rozhozením bez obavy smíchat a rozhodit najednou.
Směs těchto strojených hnojiv rozhodíme v patřičném množství (4+4+6 = 14 dkg) kolem a blízko každého keře a pří následující kopačce je zakopeme. Upozorňujeme, že nelze trvale nahradit hnojiva přirozená (chlévský hnůj, kompost) jen hnojivy strojenými. Za nedostatku prvých jsou však aspoň cennou náhradou. Velmi dobře se osvědčuje použití strojených hnojiv ve spojení s hnojivy přirozenými, a to v druhém a třetím roce po normálním hnojení.
Dusíkatá hnojiva v podobě různých ledků používáme ve vinařství jen ve zcela mimořádných případech, na př. po krupobití, nebo po škodách, způsobených jarním mrazem, a jen v malých dávkách (1 dkg na keř) kdy nám zaleží především na rychlém působeni. Pro pravidelné hnojení se tato hnojiva nehodí, neboť půda je neváže a jsou proto vystaveny značným ztrátám vyluhováním.
Jakmile jsou všechny výše zmíněné práce provedeny, rozhodně však ještě než půda ztvrdne, přikročíme bezodkladně k jarnímu obdělávání půdy. Toto první kypření půdy musí jít do hloubky. V sypkých půdách k tomu stačí hluboké kopání špičatou (v Čechách) nebo čtyřhrannou šikmou motykou (na Moravě), v kamenitých půdách pak kopáčem (karst).
Ve vinohradech, kde nebylo provedeno podzimní rytí, a které nebyly ani nakopčeny hlínou, doporučuje se nahradit kopání rytím, při čemž ovšem nutno současné také rozmělnit hroudy. Při obdělávání pluhem stačí hlubší orba. Při tomto jarním kypření půdy se současně zakope rozhozené strojené hnojivo; ve vinohradech, pohnojených čerstvě chlévským hnojem, nutno naopak pečovat, aby se hnůj nevykopal nebo nevyryl na povrch. Při kopačce odřízneme také rosné kořínky, nestalo-li se tak již při řezu.
Připravujeme nové komposty; svážíme do nich kdejaké vhodné hmoty, jako hlínu, bláto, drn, různé odpadky rostlinného a zvířecího původu, plevy, neupotřebitelnou slámu, záchodovinu, kosti, rohové odpadky a pod. Také stará malta a nepálené cihly patří na kompost; cenný je dřevěný popel. Občas je vhodné dát do kompostu také něco chlévského hnoje a hnojůvky. Je výhodné, můžeme-li kompot založit na stinném místě; není-li takového, zapustíme jej částečně do země. Již od samého začátku skládáme všechen materiál kompostový vrstvovitě a pokrýváme hlínou. Nejméně jednou za rok celý kompost převrstvíme (přehodíme). Platí-li pro rolníka pořekadlo, je podle kompostu poznáme hospodáře, platí tím spíše pro vinaře. Mnohý vinař si stěžuje na nedostatek hnoje, ale o kompost nedbá, ač by jím mohl nahradit značnou část potřeby hnoje. Zvláště cenný je dobrý kompost pro školku a při vysazování révy.
Révová školka
V půli měsíce započneme se štěpováním révy; školkařské závody a školky, které musí počítat s rychlením velkého množství štěpů, začínají začátkem měsíce nebo již koncem března. Asi týden před zahájením štěpování, u podložek Berlandieri x Riparia raději 12 dní, namočíme nastříhané podložky do vodu, podle možnosti do tekoucí (potok), jinak v kádích nebo jiných nádobách. V tomto případě nutno vodu občas vyměnit. Rouby se namočí teprve až večer před štěpováním. V den, kdy začneme štěpovat, vyjmou se podložky z vody, oslepí se, a to bud‘ vyškrabáním nebo vyříznutím oček bez větší rány a otrnu hadříkem. Spodní řez se obnoví ostrými nůžkami. Rouby se nařežou na délky 1 nebo 2 článků a nechají se trochu oschnout. Pak se přikročí k štěpování, a to velmi ostrým nožem, který se během práce opětovně obtáhne nebo i přibrousí. Řez na podložce se provede kdekoliv v článku, vždy však přes širší plochu dřeva, u roubu pak těsně pod očkem, přičemž je nůž nasadí na straně očka. Kopulační řez, má být i 1 krát tak dlouhý, jako je síla dřeva. Síla roubu musí ovšem přesně odpovídat síle podložky. Po nasazení roubu odřízne se opatrné nůžkami čípek nad očkem, jímž se ovšem nesmí pohnout.
Do připravených stratifikačních beden vkládají se hotové štěpy do pilin z měkkého dřeva, které se přel upotřebením namočí ve vlažné vodě, již důkladně nasáknou. Aby piliny mezerami z bedny nepadaly, položíme nejprve napříč přes tyto mezery slabou vrstvičku přiříznuté slámy (jednotlivá stébla, kladená na způsob roštu). První vrstvu pilin do výše asi 5 cm dáme spodní stěnu bedny, obracené otevřenou stranou kupředu a s odnímatelnou stěnou nahoru. Stejnou vrstvu pilin dáváme postupně také na postranní stěny bedny. Aby vkládané štěpy byly svými rouby ve stejné výši, vsuneme mezi obě postranní stěny vpředu prkénko, které upevníme klínkem. Těsně k tomuto prkénku přisunujeme při vkládání všechny štěpy. Vždy po vložení asi 100 štěpů vyplníme všechny mezery pilinami a jen mírně přitlačíme; mezery mezi rouby necháme volné. Na spodním konci štěpů, tedy u dna bedny třeba při vyplňování mezer piliny silněji přitlačit, aby po postavení bedny nepovstaly následkem sesednutí mezery nové.
Tak se pokračuje asi 5 cm pod okraj bedny, načež se dá opět 5 cm vrstva pilin, vrstvička stébel slámy, načež se bedna uzavře a postaví se na dno. Na rouby dáme opět asi 5 cm silnou vrstvu vlhkých pilin. Někde dávají na rouby nejprve vrstvu zrnitého, ve vodě dobře máčeného dřevěného uhlí a na tu teprve ještě vrstvu suchých pilin a konečně vrstvičku čistého mechu, na ochranu proti vysychání.
Takto balené štěpy dají se do skleníku (z nouze i do stáje, vytápěné obyčejné místnosti nebo do pařeniště), kde mají srůst. K tomu je zapotřebí po několik dnů stejnoměrné teploty 30° C (24° R), vlhkého vzduchu, možnosti větrání-a později i světla. Každá místnost, kde jsou tyto podmínky dosažitelný, vyhovuje, nejlépe ovšem skleník: Vlhkost udržujeme častým postřikováním stěn beden vodou, nejlépe pomoci peronosporové stříkačky, při čemž však nesmíme postřikovat vrchní stranu beden. V poledních hodinách důkladně větráme. V prvých dnech neodkrýváme skleník (pařeniště), nebo zatím není světla zapotřebí. Asi za týden otevřeme opatrně bednu a přesvědčíme se, utvořil-li se na řezných plochách štěpů bílý zával – kallus. Jakmile je spoj mezi podložkou a roubem úplně zavalena kallusem, je vlastně stratifikace skončena. Pak stačí po tři dny snižovat teplotu až na úroveň venkovní a pak přivykat štěpy asi po 3 dny venkovní teplotě, načež mohou být zaškoleny. Celý stratifikační proces trval by v tomto ideálním případě jen 14-16 dní. Při vysoké teplotě však probouzí se též k životu očka, v tomto případě víceméně proti našim úmyslům. Jakmile zpozorujeme proto, že očka rozpukávají, odstraníme vrchní pokrývku z pilin nebo uhlí či mechu. Provedeme to tak, že bednu silně nahneme a celou pokrývku opatrně odstraníme. Od tohoto okamžiku musíme skleník odstínit, aby se rašícím výhonkům dostalo dosti světla; za prudkého slunce však musíme opět zastínit, aby mladičké ratolístky nebyly spáleny.
V této opravdu kritické době pro zdar štěpování musí se také mnohem častěji větrat a jakmile výhonky nezelenají, nutno je častěji za den jemně postříkat. Pak teprve začneme štěpy otužovat, jak výše uvedeno. Nejvhodnější je, můžeme-li štěpy ihned po skončené stratifikaci zaškolkovat. Není-li to snad pro nepříznivé počasí možno, ponecháme je v bednách v nevytopeném skleníku nebo v jiné světlé místnosti, kterou je nutno stále větrat a štěpy čas od času důkladně pokropit vodou. Řízky neštěpované (domácí i americké) školkujeme. Podrobně o školkování viz květen
Sklep
Veškeré mladé víno podruhé stáčíme, nestalo-li se tak již v březnu, aby bylo odděleno od kvasnic dříve, než se oteplí sklep. Ve sklepě provádíme běžné práce, především pravidelnou dolévku, čištění sudů i sklepa a důkladně větráme.

Při rašení révy pozorujeme, že vedle letorostů z oček, ponechaných po řezu, vyvinuje se více nebo méně letorostů také ze starého dřeva (z ramen, hlavy), ano i z kořenového kmene. Tyto letorosty raší z neviditelných, spících oček a je samozřejmé, že je nemůžeme nechat bez povšimnuti. Ponecháváme z nich proto jen ty nejnutnější, ostatní odstraňujeme. Podobné jako v ovocnictví mohli bychom tuto práci nazvat letní řez, poněvadž však odstraňujeme zbytečné a dosud křehké letorosty pouhým vylomením a nikoliv řezem, označujeme práci tuto výstižně jako podlom (Čechy) nebo smítku (Morava). S ohledem na postup rašení začínáme s podlomem u matečných vinic nebo u keřů, které raší nejdříve a nejrychleji. Podlom matečných vinic je velmi snadný a je dobrou školou pro dělníka (žáka), před prováděním mnohem těžšího podlomu ve vinicích nosných. Provést se má, jakmile dosáhly letorosty délky asi 15 cm. Na mladých matečných révách ponecháme 3 – 4, na starších, silných keřích až 10 letorostů; a to stejnoměrně po celém obvodu hlavy, kdežto všechny výhony, vyrůstající uprostřed hlavy, vylomíme. Později nové vyrašené letorosty vylomíme až při vazbě.
Podlom (smítka) u nosných vinohradů je mnohem těžší a odpovědnější práce, neboť je vlastně pokračováním jarního řezu a přípravou řezu pro rok příští. Svědomitý vinař může při podlomu napravit mnohou chybu, spáchanou při řezu. Proto je nejlépe, smítá-li táž osoba, která prováděla řez, ovšem jen tehdy, ovládá-li skutečně obě tyto základní práce. Podobně jako u řezu, věnujeme i při podlomu nejprve pozornost letorostům z jednoletého, plodonosného réví. Pokud se týče tažně, vylomíme na něm všechny letorosty, které raší bez násady hroznu, nebes jsme nařízli tažeň na úrodu a jinak na jeho výhonech nemáme zájmu. Můžeme tudíž začít s podlomem až v době, kdy mladé hrozníčky jsou již viditelné. Na plodonosných čípcích pravidelně nevylamujeme nic, tedy ani letorosty jalové. Jen u delších čípků mžeme a máme vylomit nejvyšší letorost, je-li jalový a vyrašila-li i spodní očka. Často se vyvinou z jednoho očka letorosty dva (z toho jeden z podočka); jsou-li oba plodonosné, ponecháme je, je-li jeden jalový, tedy jej vylomíme, jsou-li oba jalové, ponecháme (na čípku) z nich pouze jeden. Na jednookých jalových čípcích, které jsme na daře nařízli za účelem zmlazení, ponecháme samozřejmě jen jeden letorost, třebaže jsme ponechali jen jedno očko, vyraší tam zpravidla 2 nebo i 3 letorosty.
Letorosty ze stařiny (ramena, hlava, kořenový kmen), kterých se tvoří u některých odrůd (Sylvanské) i značný počet, vylámeme až na 1-2, z nichž chceme pří příštím řezu naříznout jednooký čípek a které ponecháme na místech, určených k shození (zmlazení). Pečlivě vytrháme nebo raději v hloubce vyřízneme letorosty rašící z kořenového kmene (u štěpované révy letorosty z podložky). Jen u keřů pravokořenných, které následkem zmrznutí nebo jiného poškození neraší, ponecháme jeden nebo dva takové letorosty a tím keř zachráníme.
Je dobře provést podlom co nejdříve a rychle, hrozí-li však nebezpečí pozdních mrazů (ledoví muži!), vyčkáme, až toto nebezpečí přešlo.
Utrpěly-li letorosty jarním mrazem, vyčkáme s podlomem až do té doby, kdy z podoček vyraší nové letorosty.
Tyto zásady pro podlom platí stejně pro keře ve vinohradě, jako pro révové špalíry. U těchto musíme ovšem brát ohled na vzhled keře, takže je někdy nutno vylomit i letorosty plodonosné, na příklad každý druhý na tažní u odrůd s velmi krátkými články.
Ihned po podlomu je nutno mladé letorosty vyvazovat, aby nebyly větrem ulámány, nebo aby v důsledku vlastní váhy neklesly k zemi. U matečných vinohradů nutno si s vazbou zvláště popílit; nevyvážeme-li zde letorosty tehdy, dokud ještě stojí téměř kolmo, musíme vyčkat, až naspodu aspoň částečné zdřevnatí, i pak se ještě špatně přivazují. Důsledkem pozdní vazby je pak vespod obloukovité prohnuté dřevo, které se nedá jako podložka často ani použít. K vázání letorostů používáme nejčastěji dlouhé žitné slámy, připravené již v zimní době. Těsné před použitím namočíme víšky slámy ve vodě, je-li tvrdá, tedy ji našlapeme. Vedle slámy dá se ovšem použít i lýka, bavlny, motouzu aj.; nejrychleji to však jde slámou a lýkem.
První vyvazování letorostů v nosném vinohradě, které musí následovat rovněž ihned po podlomu, má se provést včas; při tom se považuje dosti volné, jen aby letorosty byly přidrženy ke kolí. Teprve později a výše vážeme pevněji. V moderních drátěnkách (pěti-drát) odpadá toto vyvazování, tam stačí, propleteme-li postupné výhony mezi jednotlivými dráty. Mnoho práce dá vyvazování rév špalírových. Zde, je zapotřebí vyvázat každý letorost samostatné, a to i letorosty zkracované.
Koncem května, nejpozději však začátkem června provedeme první postřik révy na ochranu proti obávané peronospoře (rudé). Tento prvý postřik je pro révu tak důležitý, že by neměl být za žádných okolností odkládán. Stačí si jen uvědomit, že v této době postihneme postřikem spodní listy v blízkostí hroznů, a tím tedy nejdůležitější. Při pozdějším stříkání, kdy keř je již vzrostlý a hustý, nelze již tak dokonale postihnout veškeré části keře, jako při časném prvním postřiku. Bezpečně ochráníme révu před nákazou jen tehdy, postříkáme-li dokonale i spodní stranu (rub) listu, a to se nám bez obtíží podaří právě jen při prvním postřiku.
Nejužívanějším a při správné přípravě a použití vždy spolehlivým ochranným prostředkem proti peronospoře je jícha skalice-vápenná (bordeauxská). Tuto jíchu připravíme si tímto způsobem: odvážené množství modré skalice zavěsíme v pytli, nebo zavázané do kusu pytloviny, večer před stříkáním do menši nádoby s vodou tak, aby byla skalice jen pod povrchem vody. Chystáme-li na příklad 1 hl 1% roztoku, bude to nádoba s 50 l vody. V druhé nádobě o obsahu nejméně 1 hl rozděláme (třebas až druhý den) v 50 l vody patřičné množství vápna. Máme-li pálené vápno, stačí na 1 kg skalice 1 kg tohoto, kdežto vyhašeného vápna (kaše) třeba vzít 1,5 – 2 kg, podle jeho jakosti. Pálené vápno ovšem nejdříve vyhasíme a rozděláme rovněž na kaši. V obou případech rozmícháme vápno v nějaké menší nádobě s trochou vody na vápenné mléko, které procedíme přes pytlovinu nebo hustým sítem do zmíněné již větší nádoby, v níž je opět dobře promícháme. Teprve těsně před použitím nalijeme roztok skalice do roztoku vápna. Tedy nelijeme vápno do skalice, jako se dělávalo dříve, nýbrž skalici do vápna. Jen tak dostaneme dobře lpící jíchu, kdežto při opačném postupu stává se jícha krupičkovou a špatně lpí na listech. Poněvadž vápno bývá různé jakosti, doporučuje se přezkoušet hotovou jíchu červeným lakmusovým papírkem, který musí zmodrat. Nestane-li se tak, nutno ještě přidat vápno, až nastane správné zbarvení lakmusu.
Skalicovápenná jícha je spolehlivým prostředkem proti peronospoře jen v čerstvém stavu, již druhý den ztrácí na účinnosti, a proto ji také připravujeme vždy jen pro potřebu jednoho dne. Před každým plněním stříkačky jíchu v nádobě dobře promícháme.
V posledních letech osvědčil se vedle skalicovápenné jíchy také domácí výrobek „Cuprenox“, hotový, polotekutý přípravek, tak koncentrovaný, že 1 litr odpovídá 2 kg skalice. Chceme-li připravit tedy 1 hl 1% roztoku, postačí, rozředíme-li 1 l Cuprenoxu v 1 hl vody a jícha je hotová. Přídavek vápna tedy zde odpadá. Další velkou výhodou cuprenoxové jíchy je její trvanlivost, ježto neztrácí na účinnosti ani po několika dnech, ulpívá velmi dobře na listech i hroznech, podle vlastní zkušenosti ještě lépe, než jícha skalicovápenná.
Jsou ještě jiné podobné mědnaté přípravky, např. mědnaté vápno a Nosprasen. Zásobte se těmito prostředky včas prostřednictvím vinařské besídky, která je obstará z vinařského družstva, na které se můžeme spolehnout co do ceny i jakosti zboží.
Při prvním postřiku stačí roztok 3 % tj. 3 kg modré skalice s patřičným množstvím vápna, nebo slabý 1 l Cuprenoxu na 1 hl vody. Nejdůležitější je, aby letorosty byly hustě, ale při tom jemně mlhovitě postříkány, spíše jako poprášeny, proto mějte stříkačky vždy pod silným tlakem. Zvláště pozorně nutno postříkat spodní stranu listů.
Pro všechny postřiky budiž pevnou zásadou, že se každý řádek musí postříkat dvakrát, jednou s té, podruhé s protější strany. Při tom se poměrně rychle řádkem projde. Zavrhujeme naprosto „tančení“ kolem keře, které je dosud tak častým zjevem; nedoporučujeme však také postřikování dvou řádků při jedné chůzi, tedy přehazování rozprašovače s jedné řady na druhou. Je to snad pohodlnější pro dělníka, rozhodně to však neprospěje důkladnosti postřiku. Velmi často jsou při tom vynechávány i celé jednotlivé keře.
Ve viničních polohách, kde se podle zkušenosti osvědčilo zakuřování v době jarních mrazů (ledových mužů), připravíme včas a na vhodných místech hranice réví, na které sneseme plevel, pýr, drny a jiný dýmový materiál. Ve dnech, kdy hrozí mráz, zapalují se tyto hranice ještě v noci před východem slunce. Účinek tohoto zakuřování je ovšem závislý na větru a jeho směru, jen zřídka je uspokojivý. Popel z těchto hranic dáme pak do kompostu.
Jakmile réva začne rašit, pozoruje svědomitý vinař bedlivě jednotlivé keře a vyznačí si ty, které vyraší zvlášť brzy a rychle. Tím způsobem již zahajujeme výběr (selekci), o němž zmrveno bude ještě častěji. Nestačí však jen označit vybrané keře ve vinici, ale jistější je, zaznamenáme-li si je do nějakého zápisníku , a to asi následovně: II. řádek od východu, 5. keř shora (nebo od severu), Portugalské modré. Tentokrát poznačíme jen datum rašení, později zapíšeme také vše, co významného na keři zpozorujeme, na př. dobu květu a odkvětu, datum zavěšení hroznů, výskyt chorob a škůdců a pod. Nejdůležitější je ovšem pozdější stanovení počtu a váhy hroznů. Nejlépe je omezit se nejprve na pozorování jen několika vybraných keřů jedné, nejvýše dvou odrůd, což provádíme důsledné asi po dobu tří nebo ještě lépe pěti let. Který keř se během této doby trvale osvědčí, je skutečné vybraný a zasluhuje rychlého rozmnožení. Ve vinici označujeme vybrané keře na starém dřevě (hlavně), a to jednoduše a levné upevněním drátěného oka, nebo značkou, nanesenou olejovou barvou. Každého příštího roku dáme další drátěné oko, nebo novou značku jiné barvy a tak poznáme snadno, který keř se nejčastěji osvědčil. Kdo chce této práci obětovat něco více, zavěsí na keře dechové štítky s vyraženým letopočtem. Nejjistější je však písemný záznam v zápisníku a na plánku výsadby.
V květnu po provedeném podlomu, bude půda značně ušlapaná a obyčejně zbují i plevel, takže musíme provést novou kopačku. V této době se spokojíme jen s mělkým kopáním (šintování, škrabačka). Při obdělávání potahem stačí, projedeme-li vinohrad plečkou a ručně seškrábneme pruhy mezi keři, které plečka nezasáhla.
Nezapomeneme ani na kompost a vyplejeme na něm plevel. V mladých výsadbách nutno prokypřit kopečky, kterými má prorůstat mladý výhonek. Tuto choulostivou práci svěříme jen svědomité osobě; nebo ji provedeme sami. Nakypření se musí provést opatrně rukou, nebo nanejvýše pomocí malého kolíčku a co nejopatrněji, aby nebyl mladičký výhonek ulomen. Protnuli jsme tak vřele, doporučili pokrývání rév kyprým materiálem, který tak snadno neztvrdne. Po nakypření opět hlavičky přihrneme.
V druhé polovině května začnou za šera poletovati již motýlci obaleče révového (jednopásého i křížatého), tzv. můrky. Jejich poletování musíme sledovat, neboť nejdéle za týden ode dne, kdy poletovalo nejvíce můrek, má následovat postřik proti obaleči, o němž je pojednáno v červnu. K zjištění počtu motýlků zavěsíme ve vinohradě na několika místech na keřích sklenice od zavařeniny, nebo jiné podobné nádobky, naplněné s poloviny druhákem (grůlem), rozředěnými kvasnicemi, zbytky piva a podobnými, pokud možno kvasícími tekutinami. Přidáním kousku cukru vyvoláme nové kvašení. Můrky, které se v těchto nádobkách chytily, nutno každodenně spočítat a odstranit. Tímto způsobem zjistíme den, kdy se chytilo nejvíce motýlků a víme pak, že za týden nejdéle máme provést postřik.
Ale i při vázání révy všimneme si květenství (zárodků hroznů), v nichž často najdeme místa, opředená pavučinkou. Tam nutno hledat housenku (mola) obaleče. Je to ovšem práce piplavá, která při vázání velmi zdržuje, takže se raději spoléháme na postřik, který provedeme v červnu.
Révová školka
Ještě před ledovými muži mají být štěpy zaškolkovány; začneme proto s touto prací ihned po zdařilé skončené stratifikaci a po řádném otužení rychlených štěpů. Nejlépe je, můžeme-li zaškolkování provést za podmračného počasí. Není-li vyhnutí a musíme-li školkovat v parném počasí, musíme štěpy vyjmout z beden ve stínu i kdybychom si tento museli uměle upravit; např. napnutím nějaké plachty a podobně. Z bedny vyjmuté štěpy přezkoušíme na jejich srůst, neboť jen ty, u nichž vydrží roub mírný tlak a kroucení, stojí za zaškolkování. Výhony, vyrostlé z podložky vylomíme, stejně jako kořínky, které se snad již vytvořily z roubu. Jsou-li výhonky příliš dlouhé, zaštípneme je; větší lístky rovněž odštípneme. Po této přípravě vložíme štěpy ihned do vlhké pytloviny aby nebyly sluncem spáleny. Pamatujme, že se jedná o rychlené, tedy velmi choulostivé sazenice. Zaškolkování provádíme takto: plochu určenou pro školku a již na podzim hluboko zrigolovanou, případně i pohnojenou, na jaře uhrabanou, rozdělíme podle potřeby na jednotlivé záhony,často jen o délce latě tj. 5-6 metrů. Na severním konci takového záhonu napneme ve vzdálenosti asi 30 cm od kraje šňůru ve směru od východu k západu a podle této šňůry vyzvedneme, vlastně odpíchneme rýčem, dostatečné hluboký (asi 40 cm) příkop (járek), se stěnou proti jihu skloněnou asi v úhlu 45°. Pak položíme rovnoběžně se šňůrou lať a k ní klademe štěpy jeden vedle druhého ve vzdálenosti 8 cm tak, aby roub byl těsně nad latí s výhonkem obráceným k jihu. Spodní část štěpů zahrneme kyprou zemí nebo ještě lépe směsí rašeliny a písku, nebo v těžké půdě pouze pískem. Velmi se osvědčilo přikrýt štěpy tímto materiálem po celé délce. Práce si v tomto případě usnadníme tím, dáme-li písek do příkopu již předem a posypeme-li jím i svah příkopu a pak štěpy do této kypré vrstvy vtlačíme. Dále pak zahrnujeme příkop hlínou, získanou dalším rytím. Jakmile je járek do poloviny zaplněn, přidáme dobře proleželý hnůj nebo kompost, ač nebylo-li hnojeno již při rigolování. Nikdy však nesmí přijít hnůj přímo na štěpy. Poté založené štěpy důkladně zalijeme, aby hlína na révy dokonale přilnula. Hlínou, získanou dalším rytím, zaplníme pak příkop úplně, jemně uhrabeme, odstraníme lať a kyprou, v rukách rozmělněnou hlínou nebo lépe zvlášť připravenou směsí písku a rašeliny, opatrně vyčnívající hlavičky štěpů zahrneme tak, aby výhonky byly pokryty 2 – 3 cm vrstvou. Tím povstane hřeben, který obrácenými hráběmi nebo prkénkem upravíme. Ve vzdálenosti 70 – 80 cm (u rév pravokořenných 50 cm) založíme stejným způsobem druhý řádek a tak zaškolkujeme dále. Během práce zničíme každou objevenou ponravu a drátovce, neboť jsou pro mladé štěpy velmi nebezpečné.
Sklep
Ve sklepě se v této době omezíme na nutné a pravidelné práce, jako dolévku, čištění a větrání. Začíná-li se víno zvedat a sudy přetékat, uvolníme zátky a sudy kolem zátkovnice často otíráme.


Vinohrad

Pokračujeme ve vyvazování letorostů, a po případě musíme začít také již s druhou vazbou. Při druhém vázání přitáhneme letorosty již pevněji, a proto používáme místo jednoho raději dvě až tři stébla na jeden úvazek. Vyvarujeme se zatahování listů a hroznů, úvazky mají stahovat letorosty ve stavcích (článcích). Slámou stažené listu stávají se snadno obětí peronospary! Současné s druhým vyvazováním vylámeme také fazochy (pazochy); pokud by jednotlivé fazochy byly již větší, uštípneme nebo uřízneme je v prvém listu, čímž se vyhneme poškození očka, které se vyvíjí v úžlabí fazochů. Zvláště pilně nutno vylamovat fazochy u rév podložkových. Současně vylámeme i letorosty ze starého dřeva, které se ještě do podlomů vyvinuly. Věnujeme však pozornost i vyskytnuvším se škůdcům. V této době najdeme již housenku zavíječe révového, schovanou v listech opředených pavučinkou.
Někdy je celý list přeložen ve dví, jindy jen jeden lalok a uvnitř je dosti velká, světle zelená housenka. Při sebemenším otřesu spustí se velmi rychle po pavučině k zemi. Proto prohlédneme ještě před vázáním listy a ten, který je běžený, rozmáčkneme v dlaních. Tím se dá tento jinak těžko postižitelný škůdce nejbezpečněji hubit. Také zobonosku, zeleného nebo modrého, krásně kovově lesklého malého broučka a písaříka (černáč révový), většího hnědého broučka, v této době zastihneme a samozřejmé zničíme. Zobonoska révová nakusuje řapíky listů a po zvadnutí čepele svinuje list ve smotek podobný doutníku, do kterého pak vkládá vajíčka. Tyto smotky ovšem také sebereme a zničíme (např. rozšlápnutím).
Věnujeme však také pozornost zárodkům hroznů, v nichž v prvé polovině června můžeme již zastihnout housenky obalečů révových (jednopásového a mramorovaného) (moly). Vyskytne-li se obaleč ve větší míře, nezbývá něž provést řádný postřik. Poněvadž v této době, tedy těsně před květem révy, bude nutný také postřik proti peronospoře, spojíme ochranné postřikování proti peranespoře s postřikem proti obaleči. V tomto ohledu máme dvě možnosti. Můžeme bud‘ přidat do jíchy skalicovápenné nebo cuprenvxové tabákový výtažek, kterým zahubíme všechny přímo zasažené moly, nebo některý arsenový přípravek, který otráví mela teprve při požeru. Tabákového extraktu přidáváme 1,5 kg na 1 hl jíchy, ale účinný bude jen v době, kdy mol není ještě zapředen pavučinou. Jinak je spolehlivější některý přípravek arsenový, jako zeleň Urania, meritol, aresin, arsulmag, arsokol. Nejčastěji používaná zeleň Urania, a to v množství určeném k přípravě jíchy; v tomto případě se doporučuje zvýšit dávku vápna asi o 1 kg. Ostatní uvedené přípravky použijeme podle návodu, který obdržíme při jejich nákupu. Pohodlné jsou přípravky, které jsou již hotovou kombinací měďnatého prostředku s prostředkem arsenovým, jako Nosprasen; Nirosan, Nosprasit aj. Upozorňuji, že do jíchy cuprenoxové nelze přidat zeleň urania; tabákový výtažek, arseničnany vápenaté a olovnaté je možno přimísit.
Výběr prostředků proti obaleči je dosti značný, proto je i volba těžká. Snad ji usnadní následující pokyny:
Můžeme-li postihnout housenku obalečů dříve, než se zapřede do pavučinky, postřikujeme 1% jíchou skalicovápennou, k níž přidáme 1,5 kg tabákového výtažku.
Je-li mol, byl jen zčásti již zapředen, přidáme ke skalicovápenné jíše některý arsenový přípravek.
Objeví-li se mol ve větší míře, pak použijeme kombinaci obou přísad, tedy bordeauxskou jíchu se 150 g zelené urania a 1,5 kg tabákového výtažku.
Při větším výskytu mola nevystačíme s jedním postřikem; pro opětovný zákrok se velmi osvědčily přípravky práškovité, jako nirosan, rotenox, noflo, agritox aj. Jsou to prostředky velmi hospodárné, neboť práce jde s nimi rychle a také spotřeba je malá; poprašují se ovšem jen hrozny. Vlastní, velmi dobré zkušenosti máme s rotenoxem, a to jak při hubení prvé generace obalečů, tak i druhé (kyseláka).
Do květenství (hrozníčků) vnikne jícha jen při silném tlaku a ostrém proudu. Postřik hroznů, provedený obyčejným rozprašovačem je téměř bezúčinný a také nehospodárný. Nejlépe se pracuje pomocí tzv. revolverového rozprašovače (Nechvílův „Stop“), který se dá otevřít jen pomocí tlačítka. Tento rozprašovač přidržíme těsné k hrozníčku a stisknutím tlačítka vypustíme ostrý proud jíchy, který prostříkne celý hrozen. Stříkačka musí mít při tom náležitý tlak. Takto ovšem postřikujeme jenom květenství (hrozníčky), takže musíme ještě postříkat zvláště hrozny a zvláště celé keře, chceme-li současné provést ochranný postřih proti peronospoře. Kombinovanou jíchou postřikujeme pak pouze květenství, kdežto všeobecný postřik provedeme jenom bordeauxskou nebo cuprenoxovou jíchou.
Poněvadž obaleč je mnohem nebezpečnější škůdce, než za jakého se všeobecné považuje, nesmí být boj proti němu zanedbán, tím spíše, že při tom současné postihneme i zaviječe.
Nevyskytne-li se snad obaleč v té míře, aby vylo nutným proti němu zakročovati postříkáme vinohrad pouhou bordeauxskou jíchou proti peronospoře. Jen za trvale suchého nebo chladného počasí možno tento druhý postřik odložit do doby, když už réva odkvetla. Doporučuji však rozhodně dvojí postřik před květem. Tentokrát použijeme roztok 1%. Mladé výsadby postřikujeme každých 14 dní.
Vedle postřiku a včasného vyvazování letorostů je pro zamezení nákazy peronosporou zapotřebí odstranit včas i plevel. V zaplevelených vinohradech udržuje se vlhkost, která (za současného tepla) je pro peronosporu velmi vítanou. Musíme proto v červnu znovu vinici zakopat nebo plečkovat, a to opět jen mělce. Kde by byla tato kopačka pro nedostatek času nemožná, nutno aspoň plevel srpem vyžnout a odstranit; to je ovšem jen „z nouze“.
Komposty také vyplejeme, nakypříme a podle možnosti je rozšíříme.
Po odkvětu, tedy až koncem června, je nutno u rév řezaných na tažné a u rév špalířových zkrátit letorosty. Na tažních zkracujeme všechny letorosty až na nejspodnější, u rév špalírových všechny letorosty, mimo těch, které přejímají prodloužení tvaru keře nebo jeho částí. Všechny tyto letorosty se zkracují ve čtvrtém listu nad hořením hroznem, tak aby zůstaly ještě 3-4 listy nad hroznem.
Opomenutí zkracování letorostů na tažních má za následek zeslabení celého keře, špatný vývin letorostů, které budeme při příštím řezu potřebovat, a nedostatečné vyzrávání hroznů. Ten, kdo tyto letorosty nezkracuje, sváže je samozřejmě dohromady s ostatními, čímž vznikne nemožná houšť, kterou nelze zvládnout, ani řádně postříkat. Kdo nemůže nebo nechce letorosty zkracovat, učiní lépe, upustí-li od řezu na tažně vůbec.
V době květu věnujeme velkou pozornost keřům, které hodláme podrobit výběru, jak uvádíme v květnu. Některé odrůdy jsou mimořádně choulostivé vůči deštivému počasí v době květu a lehce sprchají, jako např. Chrupky, částečně i Ryzlink rýnský aj. Kdo révu dobře zná, ví, že tomu tak není u všech jedinců, neboť vždy se najdou keře, které odkvetly dobře, vzdor nepříznivému počasí. Je vděčným úkolem pozorovatele zjistit a označit si odolné keře. U keřů vyznačených již v květnu, zaznamenáváme den, kdy začaly kvést a kdy odkvetly. Čím rychleji doba květu probíhá, tím méně je květ vystaven nepřízni povětrnosti a tím spíše unikne také požeru obalečem. Keře dobře a rychle kvetoucí zaslouží si proto vyznačení.
Révová školka
Ve školce kypříme půdu podle potřeby opatrným šrotováním. Hřebeny, kterými mají révy vyrašit, udržujeme kyprými. Jakmile se na nich vytvořil škraloup (po dešti), musíme jej opatrné rozmělnit, nejlépe jen rukou nebo pomocí slabého kolíčku. Při tom musíme celý hřeben opět obnovit, aby révy nezůstaly odkryté. Tato velmi choulostivá práce stává se zbytečnou, použijeme-li k zakrytí štěpů směsi rašeliny a písku, jak jsme v květnu doporučili.
Panuje-li delší dobu sucho, musíme školky zavlažovat. Tu nestačí snad jen zalévání konví, nýbrž důkladné zavlažování vodou, vedenou do příkopu mezi jednotlivými řádky tak dlouho, až je zem dostatečné napitá.
Ve školce dovedou přímo neobyčejné řádit ponravy. Očekává-li se jejich výskyt, vysadíme mezi jednotlivé řádky salát, jako lákavou, ponravám obětovanou rostlinu. Tyto salátové sazečky denně ráno prohlížíme a každou, která vadne, ihned vyryjeme i s ponravou, kterou je napadena. Také drátovci se někdy objeví, hlavně jestliže školce předcházely brambory. Lákáme je na půlky bramborů, které klademe řeznou plochou k zemi a do poloviny do země. Také tyto brambory musíme denně prohlížet a vyskytnuvší se drátovce zničit.
Je všeobecně známo, že peronospora miluje teplo a vlhko. Bez vlhka nemohou výtrusy (semena) peronospery klíčit, ač stačí jim ovšem i rosa. Mladé výhonky zaškolovaných rév jsou zvláště choulostivé a poněvadž z počátku jen nepatrné, jsou také mnohem déle orosené než vyšší výhony ve vinohradě. Proto musíme zvláště pečlivě chránit školku před peronosporou. Stříkáme každý týden, a to 1% bordeauxskou jíchou nebo 1% cuprencxem. Po větším dešti nutno postřik ihned opakovat, byť by byl proveden i den před deštěm.
Sklep
Sklep chráníme před přílišným oteplením a větráme proto jen v ranních nebo večerních hodinách. Pravidelně doléváme víno, čistíme sudy i sklep.


Vinohrad

Celý měsíc jsme zaměstnáni dalším povazováním vinohradů; vážeme stále pevněji. Poslední, nejhořejší úvazek budiž nejpevnější, proto vezmeme více stébel, jež stočíme v cop a otočíme dvakrát kolem kolí. Při vazbě vylamujeme všechny fazochy (pazochy) i ty, jež vznikly na zkrácených letorostech tažňů. Silnější fazochy zaštípneme tak, že ponecháme jen jejich spodní část s jedním listem. Vylamujeme samozřejmě také nově vzniklé, nepotřebné letorosty. V matečných vinicích dá vylamování fazochů často více práce než vázání, je však nebytné.
Během první poloviny července provedeme třetí kopačku, opět jen mělkou.
Komposty udržujeme v pořádku a zavlažíme je močůvkou nebo záchodovinou.
Brzo po odkvětu révy, tedy ihned začátkem července, postříkáme révu znovu, tj. po třetí, tentokrát již roztokem 1,5%. Při tomto postřiku mají být zvláště pečlivě postříkány hrozny, poněvadž jsou vystaveny nyní nákaze tak, jako listy, a to nejen bobule, ale i stopky (třapiny). Aby se roztok dostal i dovnitř hroznů na stopky a stopečky, musíme stříkat ostrým proudem a s nadbytkem roztoku, tak, aby hrozny byly přímo proprány. Poněvadž nelze současně jemně postříkat celý keř a silně proprat hrozny, učiníme nejlépe, provedeme-li tento postřik na dvakrát, zvláště hrozny a zvláště pak ještě celý keř. Na základě vlastních zkušeností doporučuji tento způsob postřiku co nejlépe.
Obyčejné nestačí v červenci jen jeden postřik a jsme nuceni stříkat v druhé polovině nebo koncem měsíce za deštivého počasí dříve, za sucha později – znovu, tedy po čtvrté, a to 2% jíchou. Bude-li to poslední postřik, nešetříme roztokem; v Německu v té době stříkají tak důkladně, že celé keře jsou bordeauxskou jíchou zaplaveny. Podle našeho přesvědčení je lépe stříkat i tentokrát zcela obvyklým způsobem a raději v srpnu postříkat ještě jednou. Od našich vinařů, kteří jsou současně také rolníky, sotva lze však považovat tento 5. postřik. Silnější než 2% roztok nepoužíváme.
Hned začátkem července všímáme si letu můrek II. pokolení obaleče a zjišťujeme jejich počet tak, jak jsme uvedli u I. pokolení v květnu. Jakmile zjistíme nejvyšší počet můrek, zakročíme proti housenkám (kyselák, mol hroznový) tohoto škůdce. Arsenové přípravky v této pozdní době již používáme neradi a zbývá tudíž pro postřik tabákový výtažek, kterého přidáme 1,5% k bordeauxské jíše. Poněvadž jsou bobule v této době již potaženy voskovým ojíněním, nelpí na nich jícha tou měrou, jak by bylo žádoucno. Proto jsou pro hubení II. pokolení zhusta používány přípravky práškovité, jako rotenox, noflo, agrtox, meritol aj. S rotenoxem mám dobré zkušenosti vlastní, jak uvádím již v červnu. Hrozny můžeme zaprašovat dvakrát, a to v odstupu 6-8 dnů, a bude to pořád ještě lacinější než postřik, který vyžaduje mnohem více času. Při důsledné provedeném hubení I. generace nebude ostatně II. generace již tolik nebezpečná. Můžeme-li ovšem vybrat z hroznů každou molem navrtanou bobuli, zbavíme se mola nejdůkladněji. Kdo může svému vinohradu věnovat tolik času, nezalekne se ani této piplavé práce. V poslední době se velmi osvědčilo také poprašování Nirosanem.
Je-li červenec deštivý, nevystačíme s jednou kapačkou a budeme pak nuceni seškrábnout vinici ještě jednou. Opětné odstranění plevele je nutné nejen s ohledem na peronosporu, nýbrž také i pro lepší vývin hroznů.
V nízkých drátěnkách nevíme si v červenci brzy rady s letorosty, které přerůstají dráty, visí do řádků a překážejí při obdělávání půdy i při stříkání. Inu nezbývá, než všechny přerostlé letorostu částečně zkrátit jen tak dalece, aby v práci nepřekážely. K definitivnímu osečkování (stínání) se ovšem ještě nesmíme nechat zlákat, bylo by to předčasné.
Byl-li vinohrad postižen krupobitím – což se může stát ovšem i v červnu – tu budiž naší největší starostí, aby byl ihned po krupobití důkladné postříkán. Musíme si uvědomit, že rány na listech, vzniklé od krup, jsou otevřené brány pro výtrusy – peronospory, takže nákaza nastane v této horké době během 2-3 dnů. Proto ten důraz na slovíčko ihned a varujeme vážně před otálením. Byla-li réva poškozena silněji, upustíme od dalšího vylamování fazochů, aby jejich listy nahradily lišty původní. Tím pečlivěji ovšem budeme tyto mladé listy chránit před peronosporou. Malá dávka čilského ledku pomůže révě v tomto případě znamenitě. Po krupobití v červnu nebo začátkem července dáme na 1 dkg na keř, koncem července již jen 1 dkg. Při tom si, opět uvědomíme, že révy hnojené jednostranně dusíkem – v tomto případě úmyslně, k vyvolání dalšího vzrůstu, jsou zvláště citlivé proti peronospoře a potřebuji tedy mimořádné ochrany. Proto postříkáme krupobitím postižené a čilským ledkem přihnojené vinohrady za 10-14 dní znovu.
V některých polohách objeví se v červenci – srpnu oidium (padlí). Na rozdíl od peronospory, proti které nutno révy již předem ochraňovat, dá se oidium ničit, ač i tu se doporučuje již předem zakročit, aspoň v polohách, kde se oidium vyskytuje pravidelně. Jsou to zvláště révové špalíry, ve vinohradech pak zastíněná, vlhká, před větrem chráněná místa. Ochranu před oidiem můžeme spojit s ochranou před peronosporou. Přidáme-li k bordeauxské jíše 1,5% saloidinu nebo 0,4% sulikolu, obdržíme jíchu, chránící současně před oběma chorobami. Doporučuje se dát v tomto případě trochu více vápna. Saloidin rozpustíme v trošce horké vody a roztok přimísíme k hotové skalicovápenné jíše. Někteří vinaři mají dobré zkušenosti také s přimíšením sulikolu. Nákazu oidiem potíráme nejbezpečněji jemně mletou sírou (např. ventilato). Sirný květ je téměř bezúčinný, neboť jeho částečky mají tvar kulovitý a neudrží se proto na listech révy. Práškovitou sírou poprašujeme vinohrady oidiem napadené, podle potřeby i několikrát, nejlépe za bezvětří a zrána, nikdy ne za největšího vedra a slunečna.
Po odkvětu pozorujeme, jak se hrozny „zavěšují“ a u vyznačených keřů zaznamenáváme si datum zavěšení. Stejně zaznamenáváme také objevení se škůdců, hlavně však chorob. Při hromadné nákaze peronosporou nebo oidiem všimneme si zvláště odolnosti jedinců, která může být velmi rozdílná. Také vzrůst jednotlivých pozorovaných keřů si zapisujeme.
Révová školka
Kromě kypření půdy a hubení plevele vyžaduje révová školka pečlivé ochrany proti peronospoře, jíž docílíme jen každotýdenním postřikem 1% bordeauxskou nebo cuprenoxovou jíchou. Po každém větším dešti musí být školka znovu postříkána. Občas také školku zavlažujeme. Objeví-li se ve školce oidium, musíme opětovné poprašovat sirným práškem.
V půli měsíce odkryjeme opatrné štěpy tak, že odhrneme hřeben na severní straně a odřízneme kořínky vyrostlé z roubu (rámování). Štěpů, které snad tuto operaci nevydrží, nesmí nám být líto, ježto by z nich beztak nic nebylo; žily jen pomocí nosných kořínků, tedy byly vlastně pravokořenné. Po odříznutí kořínků opět stepy přihrneme.
Sklep
S ohledem na vedra zbytečně sklep neotvíráme, pouze při provádění pravidelných prací, tj. dolévání vína a čištění sklepa. Větrání otvíráme nejlépe přes noc a horkému vzduchu dennímu zabraňujeme v přístupu.

Vinohrad

Dokončujeme vázání a s ním spojené vylamováni fazochů, jak uvedeno v červenci. Mladé výsadby povazujeme ještě po celý měsíc.

V polovině měsíce, za zachmuřené, chladné povětrnosti o něco dříve, je-li vedro, tedy později osečkujeme (stínáme). Letorosty seřízneme nůžkami asi ve výši normálních tyček (kotí). Drátěnky osečkujeme nad horním drátem, stejně i révy špalírové. Odříznuté letorosty z vinohradu ihned odstraníme. Nebylo-li postřikováno arsenovými přípravky, dají se tyto zelené letorosty zkrmiti v čerstvém stavu hovězím dobytkem, nebo ještě lépe usušiti je pro zimní krmení. Toto sušení nesmí se však prováděti ve vinohradě a snad přímo na keřích, jak je to ještě místy zvykem. Osečkováním chceme jednak zameziti další vzrůst révy do výše a tím usnadniti vyzrávání zbylého dřeva, jednak tím umožňujeme, snadnější přístup paprskům slunečním. Sušíme-li osečky zavěšením na keře, způsobujeme jejich zastínění, a tedy hatíme částečně to, čeho jsme chtěli osečkováním docíliti. Můžeme letorosty také zakompostovati.
Koncem měsíce osečkujeme také matečný vinohrad, a to podle délky réví ve výši 2-3 m. Školku a mladé výsadby osečkujeme až v září.

Bezprostředně po osečkování, hlavně tehdy, bylo-li provedeno brzy, osvědčilo se velmi dobře ještě jednou vinohrad postříkati. Vyskytne-li se oidium, nutno ovšem také ještě jednou poprašovati sírou. Mladé výsadby postřikujeme ještě i koncem srpna.
Po té následuje mělká kopačka (šintování, škrabačka), při které podle starého, dobrého zvyku uhrabeme buď celý vinohrad, nebo alespoň krajní řádky a cesty. Také komposty dáme nyní do pořádku. Postavíme větrníky k plašení ptactva, nebo různé strašáky. Tímto okamžikem je „hora zaražená“, vinohrad ztichne a zbývá hlídání pomalu zrajících hroznů. Snažíme se zorganizovat v obcích společné hlídání vinohradů.
V posledních letech vyskytuje se často již v srpnu hniloba stopek hroznů, způsobená šedou plísní (Botrytis). Proti této chorobě osvědčil se dosud nejlépe postřik 0,2 až 0,3°/o roztokem mazlavého mýdla, tj. 20-30 dkg mazlavého mýdla na 1 hl vody. Obyčejné mazlavé mýdlo pozdrží však poněkud zrání hroznů, a lépe se proto osvědčuje mýdlo z oleje bavlníkového, kterého stačí 15 až 20 dkg na 1 hl (dnes je sotva dosažitelné).
Koncem srpna budeme moci vyříznouti a zpeněžiti mnohý raný hrozen, jako Malingre, Jakubské, Čabanská perla, Madlenka aj., hlavně ze špalírů. Tyto rané hrozny nutno ohraniti před ptactvem bud‘ ráčkováním, nebo, pěstujeme-li je ve větší míře, plašením ptactva střelbou. Také proti vosám anebo i včelám nutno rané hrozny chrániti. Zavěsíme proto v jejich blízkostí vhodné nádobky, plněné potoky (grůlem, druhákem), podobné jako při zajišťování počtu motýlků obaleče.
Po skončeni všech vinohradních prací nastává nejvhodnější doba k provádění výběru. Nejen proto, že má vinař více volného času a klidu, nýbrž také i z toho důvodu, že se dá mnohem lépe posouditi keř a jeho plodnost. Zjišťujeme počet hroznů, jejich měknutí a zabarvování, a ovšem také odolnost celého keře proti chorobám. Posuzujeme i zrání dřeva.
V této době můžeme prováděti i negativní selekci, tj. zjištění všech neplodných, nebo „líných“ keřů. Ty označíme jednoduše tak, že je osečkujeme již v půli kolí; tím, zabráníme, aby z nich byly v zimě nebo na jaře brány rouby nebo řízky. Tento jednoduchý způsob výběru měl by prováděti každý vinař co nejdříve a důsledně. Kdo své keře pozoruje, ví z vlastní zkušenosti, že u každé odrůdy a v každé vinici najde vedle dobře plodících keřů i takové, jež dávají sklizně málo nebo nic. Je tomu tak hlavně u odrůd: Burgundského, Chrupky, Frankovky, Veltlínského zel., ale i u Ryzlinku rýnského aj. Pomyslíme-li že trvale málo plodící nebo dokonce úplně jalový keř vyžaduje tutéž péči jako keř plodný, uznáme zajisté, že se sami poškozujeme, trpíme-li takové lenochy ve vinohradě. Poněvadž jsou to keře, jež se obyčejně vyznačují silným vzrůstem, zlákají toho, kdo je nemá v patrnosti, při řezání řízků nebo roubů, takže nakonec nadělá více řízků (roubů) z keřů líných než z plodných. Tím ovšem se stále více snižuje hodnota a výnosnost vinic a konečně přisoudí se to „degeneraci“ révy, místo aby se to označilo správně jako lajdáctví.
Srpen je však také nejvhodnější dobou k vyznačení všech keřů cizích. Máme-li mladší čistou sadbu, odstraníme vyznačené cizí keře ihned na podzim a nahradíme je správnou odrůdou, nebo je na jaře přeroubujeme.
Révová školka
Ve školce podle potřeby zavlažujeme, kypříme půdu a odstraňujeme plevel. V týdenních lhůtách postřikujeme dále proti peronospoře po celý měsíc. V půli měsíce odhrneme révy odstraněním hřebene na straně jižní a odřízneme znovu kořínky rostoucí z roubu (nosné), jako jsme učinili již před měsícem na straně severní. Nyní však již hřeben neobnovíme a přihrneme štěpy jen po roub, takže celý roub zůstane nad zemí.
Je také nejvhodnější doba k vyznačení cizích odrůd, které se snad při štěpování přimísily. Stačí, označíme-li je kouskem lýka nebo zavěšením jmenovky.
Objeví-li se i ve školce oidium, potíráme je zaprašováním mleté síry, stejné jako ve vinohradě.
Sklep
Ve sklepě se omezíme na pravidelné, každoměsíční práce, t. j. dolévku, čištění a větrání. Zabraňujeme vniknutí teplého vzduchu do sklepa. Hodláme-li zakoupit nové sudy na víno, objednáme je již nyní, aby byly do vinobraní připraveny.


Vinohrad

Mladé vinohrady (jednoleté výsadby) osečkujeme v prvých dnech září; u delších výhonů odstraníme asi polovinu, u slaběji rostoucích jen vrcholek s několika listy. Doporučuji tyto mladé keře po osečkování ještě jednou postříkat.
Září je nejvhodnější dobou pro přehazování kompostů. Vinohrad hlídáme a současně plašíme ptactvo. Ranné stolní hrozny postupně vyřezáváme; dobře si však rozmyslíme odprodávat hrozny, vhodné k výrobě vína, jsme-li ovšem na ni zařízeni. Můžeme se sice smířit s vyřezáváním a odprodejem hroznů Chrupky, třebaže i ta dává víno, které jako „letošní“ je výhodné prodejně, nemyslíme však, že by mohl vinař prodejem hroznů ze Sylvanského nebo dokonce z Ryzlinku získat tolik, jako když je zpracuje na víno.
Pokračujeme dále v provádění výběru nejlepších keřů, ve vyznačování keřů jalových nebo málo plodných, jak již uvedeno v srpnu. Pozorné sledujeme také zrání hroznů. U pozorovaných keřů zaznamenáváme zbarvení a měknutí hroznů a jejich zdravotní stav.
Révová školka
Také zaškolené révy, ať štěpy nebo pravokořenné, osečkují se začátkem září, stejně jako mladé výsadby. Po osečkování školku ještě jednou nebo i dvakrát postříkáme, podle potřeby také zaprašujeme sírou.
Sklep
Máme-li ještě ve sklepě víno, můžeme je přetočiti v září po třetí, opět bez přístupu vzduchu.
Jinak bude již všechna sklepní práce ve znamení nadcházející sklizně. Vše, co potřebujeme při vinobraní a pro zpracování hroznů, opravíme a vyčistíme. Bude to v prvé řadě sklep sám, hlavně lisovna. Tuto nejlépe v této době čerstvé vybílíme (vylíčíme), jak to je na Morově chvalitebným zvykem. Důkladné větrání je ovšem samozřejmé.
Kbelíčky (nebo košíčky), putny, kádě a sudy dáme na vzduch, aby řádně vyvětraly, a za deštivého počasí je postavíme na déšť. Lisy umyjeme, šrouby namažeme lojem nebo vaselinovým olejem, zkrátka všechno uvedeme do řádného stavu a největší čistoty. Vše, co plesniví, myjeme nejprve studenou vodou a pak teprve horkou. Obstaráme si z družstva sírové řezy (jen asbestové), sudové korky, zátky a kvasné uzávěry.
Nové sudy musíme před použitím připravit, tj. naviniti. Do nových sudů nelze bez předchozího naviněni plnit ani mošt, tím méně pak víno.
Nejlepší a nejdokonalejší způsob navinění sudů je vypaření. Páru můžeme získati i bez zvláštního parního kotle, ač i ten je dost často přístupný (v blízkém pivovaru, lihovaru, při mlácení parou a pod.) Stačí, použijeme-li pařák na brambory a píci, lák se najde v každém domě; do poklopu se zasadí jen kousek rourky, na kterou by se dala navléknouti hadice. Varem vody v pařáku vzniká pára, kterou vedeme hadicí do sudu, položeného na podkladkách, zátkovnicí směrem k zemi. Stejně můžeme zavést páru i čípkovnicí, při čemž srážející se voda odtéká zátkovnicí ven ze sudu.
Pára vnikne do dřeva sudu, sráží se a vyluhuje nové dřevo tak, že s počátku odtéká voda, zbarvená téměř černě. Nové sudy vypařujeme tak dlouho, až je odtékající voda čirá. Po vypařeni je ihned vypláchneme studenou vodou.
Nemáme-li páru po ruce, pomůžeme si vřelou vodou. Do sudu nalijeme asi 15-20 litrů (na 1hl) vřelé vody, do které jsme dáli rozpustit řádnou hrst sody. Při zabedněné čípkovnici i zátkovnici koulíme pak soudkem a stavíme jej střídavě na obě dna; dříve než voda vychladne, vyprázdníme soudek a tento postup opakujeme tak dlouho, až zůstane voda úplně čistá. Při druhém plnění bere se již horká voda bez sody. Upozorňujeme, ze se při koulení v soudku vyvine značný tlak, proto budeme při vyrážení zátky opatrní; vyletí často prudce a do značné výše! Ihned po vypaření vypláchneme sud studenou vodou.
Oba tyto způsoby navinění dají se použít jen pro sudy menší; velké sudy ležácké vymýváme opětovně horkou vodou s přísadou sody a necháme v nich nejdříve kvasit mošt.
Nejjednodušší, ale také zcela nedokonalé je navínění studenou vodou. Pozůstává v tom, že naplníme soudky studenou vodou, kterou vždy za několik dní vyměňujeme. Je to velmi zdlouhavá práce a výsledek je nevalný. Přijatelnější je, můžeme-li soudky vyluhovat v čisté tekoucí vodě, např. v potoce. Stojatá voda (rybníka) pro toto navinění způsobilá není.
Účinek studené vody můžeme znamenitě zlepšit přidáním 100g kyseliny sírové na 1hl vody. Kyselinu sírovou lijeme opatrně a tenkým proudem do vody – nikdy však obráceně – vodu do kyseliny sírové, což je krajně nebezpečné!
Po vyluhování takto okyselenou vodou naplníme soudek novou vodou s přísadou sody (1-2kg na 1hl) a konečně ještě po třetí čistou vodou.
Naviněné sudy plníme nejlépe moštem (nebo druhákem) a teprve když prodělaly jedno kvašeni, považujeme je za zcela bezvadné a použitelné pro víno.
Také staré sudy podrobíme před vinobraním důkladné prohlídce. Jejich příprava je různá podle toho, jsou-li zdravé nebo vadné.
Čištění zdravých sudů záleží v tom, že se po vyprázdnění vymyjí studenou vodou; malé soudky se vyplachují vodou, větší se vodou vystříkají, velké však se uvnitř drhnou kartáčem. Toto mytí se vždy provádí (nebo opakuje), tak dlouho, až odtékající voda je zcela čistá.
Zdravé sudy, které byly delší dobu prázdné, nutno před použitím vodou důkladně vyluhovat, aby se odstranila kyselina sírová, která se snad nahromadila v dřevě a na dně sudu.
Velké sudy, které by snad nebylo možno naplnit vodou, vydrhnou se nejprve dobře studenou vodou, načež se do nich nalije několik konví vřelé vody, a otvory se uzavřou, ale ještě před vychladnutím se voda opět vypustí a sudy se znovu vymyjí studenou vodou
Vadné sudy, t.j., zatuchlé nebo plesnivé, nebo takové, ve kterých bylo nemocné víno, musí být zvláště pečlivě vyčištěny. Jedná-li se jen o malou vadu nebo o začínající plesnivění, pokusíme se takové malé soudky nejprve vymýti studenou vodou; dáme však do nich bud‘ řetěz nebo čisté oblázky, které při proplachování (koulením a kolébáním) otírají stěny sudu.
Velké sudy vydrhneme nejprve suchým kartáčem a pak studenou vodou. Teprve poté možno k dalšímu vymytí použíti horké vody, do níž se přidá něco sody, načež následuje znovu vymytí studenou vodou.
Sudy silněji plesnivé se musí rozbedniti, vydrhnout suchým kartáčem, a vymýt nejprve studenou vodou, poté horkou vodou s přísadou sody a konečně opět vodou studenou. Jistější je, vypaříme-li je ještě mimo toho.
Sudy, u nichž zarostla již plíseň až do dřeva, musí se úplně rozbednit, každá dužina vyhoblovat a po opětném sestavení parou navinuti tak, jako sudy nové.
Naoctělé sudy pokusíme se zachránit opětovným vypařením, anebo jich použijeme pro ocet, pro víno zůstávají nepoužitelné.
Sudy od vinného destilátu (vínovice, koňaku) dají se po řádném vymytí použíti i pro víno, kdežto sudů po kořeněných lihovinách zásadně pro víno nepoužíváme.
Sudy od lihu dají se použít pro uložení vína teprve po odstranění vodního skla nebo klihu, jímž jsou impregnovány. Vodní sklo se odstraní vodou s přísadou 100g kyseliny sírové na 1hl, klih nejlépe pařením sudů a dobrým vyčištěním.
Sudů od červeného vína nelze použíti pro víno bílé, leč po důkladném odstranění barvících látek pařením. Všeobecně platí zásada, že sudy od jemného vína použijeme opět jen pro stejné víno a nestřídáme je. Sudy od sladkého nebo kořeněného vína zůstanou vyhrazeny pro tato vína stále.
Všechny sudy se před plněním čerstvě vymyjí, nebo aspoň vystříkají, byť byly třebas jen krátký čas prázdné. Mají-li se před plněním zasířit, jak se většinou děje, musí se tak státi až těšně před plněním.
Rozeschlé kádě a sudy musí být nejdříve upraveny přiražením obručí, načež se nechají zatáhnouti vodou. Pro potřebu vinařů uvádíme návod k rychlému zatáhnutí rozeschlých sudů, získaný od starého, zkušeného bednáře a vyzkoušený ve vlastní praxi. Do rozeschlého sudu nebo kádě se nasype několik lopatek jemně prosetého popela, nejlépe dřevného a nalije několik litrů vody, takže vznikne řídká kaše. Touto kaší se koulením sudu nebo kádě obalí celý vnitřek, ponechá se asi hodinu ustáti, načež se sud vypláchne a může se plnit.
Doporučuji tento způsob jen jako pomoc z nouze. Můžeme-li jinak je lepší řádné a pomalé zatáhnuti sudů. Můžeme-li vystavit rozeschlé sudy a kádě po utažení obručí dešti, natáhnou se snadno a dobře bez dalšího zákroku.
Připravíme si moštomér (Klosterneuburgský nebo Oechsleův s patřičným válcem a lisovací plachetkou, abychom mohli občasným stanovením cukru sledovati postup zrání hroznů.
Poněvadž vinobraní bývá zřídka zahájeno již v září a může býti provedeno jen u zcela raných odrůd (Malingre, Madlenka), pojednáme o něm až v říjnu.
Pokročilý vinař, který chce docílit bezvadného vína, zařídí kvašení moštu pomoci čistých kvasinek.
Kromě kvasinek potřebného druhu, je dobře mít připraveny i kvasinky sulfitové, které hladce prokvasí i silně sířený mošt ze shnilých hroznů. Kdo vyrábí také červené víno, opatří si kvasinky rasy Bordeaux. Při objednávce kvasinek uvedeme vždy druh moštu a jeho množství, aby mohla být dodána vhodná rasa kvasinek. Koupené kvasinky si sami rozmnožíme. K tomu účelu sebereme asi týden před zahájením vlastního vinobraní něco raných hroznů, podle potřeby 10-20 i více kilogramů a to nejlépe malé hrozny stolních odrůd, zbylé po vyřezávání hroznů k jídlu. Hrozny vylisujeme a získaný mošt zahřejeme na 65-70°C (nemáme-li teploměr, tedy až blízko k varu), nikdy však v měděné nádobě. Pak necháme mošt vychladnouti až na +8°C; a plníme jej do velkých lahví nebo malých soudečků, opatřených již předem dřevěnou pípou. Do těchto nádob přidáme koupené čisté kvasinky; při otevírání lahviček, v nichž nám byly dodány, navrtáte nejprve korek, aby unikla kyselina uhličitá a pak teprve lahvičky otevřeme. Pro každou rasu stačí jedná nádoba a jedna lahvička čisté kultury. Láhve nebo soudky, plněné tímto zákvasem, opatříme ovšem kvasnou uzávěrou (zátkou). Jakmile zákvas bouřlivě kvasí, což se stane asi za 3-5 dni, můžeme jej použít k zakvašení postupně nalisovaného moštu. Chceme-li tento zákvas udržeti po delší dobu, např. protáhne-li se vinobraní, nebo, máme-li vedle raných také hodně pozdní odrůdy, nahradíme každé odebrané množství zákvasu čerstvým tentokráte již nezahřátým moštem, čímž vždy znovu povzbudíme kvasinky k dalšímu rozmnožení. Také přísada malého množství roztoku cukru je kvasinkám jen vítána.
Je-li nutno očekávati kyselý ročník, zažádáme u okresního úřadu o povolení k cukření moštu, neučiní-li tak vinařská besídka za celou obec, nebo pro celou zemi zemský vinařský spolek. Žádost je kolku prosta a má kromě odůvodnění nutnosti cukření obsahovat též parcelní číslo vinohradu, množství očekávané sklizně moštu a množství cukru, které hodláme přidat. Staráme se ovšem také včas o příděl cukru, nejlépe prostřednictvím vinařského spolku. Takto připraveni očekáváme s klidem a důvěrou blížící se vinobraní. V obci se snažíme o dojednání současného zahájení vinobraní, případné jeho oddálení, až do doby, kdy hrozny dosáhly skutečné a plné zralosti.


Vinohrad

Po celoroční námaze nadchází konečně doba sklizně, básníky a skladateli oslavované vinobraní (sbírky, oberačky). Vinař sám může se jen zřídka oddati nezkalené radosti, často není za svou namáhavou práci tak odměněn, jak by zasluhoval. Výsledek sklizně je právě u révy vinné vždy závislý na tolika okolnostech, že zkušenost, píle a dobrá vůle vinaře samy o sobě nemohou zajistiti dobrý výsledek. Zmínili jsme se již v úvodu, jak mimořádné požadavky jsou na vinaře kladeny.
Ale i v letech, kdy je úroda hroznů slibná, nemůže se vinař radovati, dokud nedostal úrodu pod střechu, lépe řečeno – do sklepa. Bylo mi proto vždy nepochopitelné, jak mohou vinohradníci často pořádati nebo zúčastniti se oslav vinobraní ještě před jeho zakončením. Nedá se upříti, že při dobré úrodě je vinobraní skutečně prací radostnou, ale současně i neméně odpovědnou a namáhavou. Vždy již samo provedení sklizně může znehodnotiti konečný výrobek a tím zmařiti úspěchy celoroční námahy, vinici věnované. I tu se může uplatnit nepříznivý vliv povětrnosti, i tu musí býti vinař ve střehu a musí včas a správně zasáhnouti.
S vinobraním můžeme započíti tehdy až hrozny dosáhnou plné zralosti. To se zdá býti požadavek samozřejmý, stojí však odpovědné vinařské odborníky velkou námahu, tento základní požadavek každoročně uplatniti a prosaditi. Tu přibývá _ hniloby, jinde škodí ptactvo nebo mlsná mládež, a jiné podobné argumenty se hledí uplatniti, jen aby se našla výmluva pro časné, tj. předčasné vinobraní. Vždyť i hody (posvícení), připadající na říjen, dovedou vinobraní znamenitě uspíšiti.
Pro rozumného vinaře je jedinou známkou zralosti hroznů jejich jakost. Sleduje proto bedlivě postup zrání a občasným stanovením obsahu cukru v hroznech sleduje stupeň vyzrání. Jsme si dobře vědomi, že vinařství v severní oblasti, a k té patříme i my, může vinařství na jihu konkurovati pouze jakostí. Vína jakostního můžeme dosáhnouti jen pozdní sbírkou hroznů, totiž pozdní u porovnání s dosavadní zvyklostí; nemíníme jistě požadovati skutečně pozdní vinobraní, ku př. podle vzoru kvalitních oblastech Porýní.
Vnější známkou zralosti hroznů je jejich zabarvení, rozličné podle odrůdy, dostatečné naměknutí bobulí a aspoň částečné zdřevnatěni hroznové stopky. Jistější je posouzení zralosti podle obsahu a poměru cukru a kyselin, který má býti co nejpříznivější.
Kdo soustavně sleduje obsah cukru a kyselin v době dozrávání hroznů (ve lhůtách 5-7denních), ví z vlastní zkušenosti, jak nápadné v této době cukru přibývá a kyselin ubývá, až je dosaženo správného poměru těchto látek, na němž nám nejvíce záleží.
Že při tom musíme míti na zřeteli také zdravotní stav hroznů, je samozřejmé a jen vzmáhající se hniloba hroznů může nás přiměti k uspíšené sbírce. Takto přísné budeme ovšem posuzovati zralost jen u odrůd opravdu jakostních, jako je Sylvanské, Neuburgské, Veltlínské zelené, Burgundské, Tramín, Ryzlink; ne však u Portugalského, zvláště ne u šedého, kde by mohla býti ztráta větší než zisk. Za příznivé povětrnosti může činiti denní přírůstek až 1/3 – 1/2 procenta cukru, každý den, o který zůstanou hrozny na keři déle, je důležitý. V plné zralosti mají míti hrozny 17-22°/o cukru, podle odrůdy. Jakmile zjistíme, že cukru přestalo přibývati, je dosaženo plné zralosti. Jsou-li však v té době listy silné poškozeny nebo dokonce zničeny (mrazem, peronosporou), nelze již s vinobraním otálet, byť by i nebylo dosaženo normál. obsahu cukru. Za účelem stanovení cukru, případné i kyseliny v hroznech, odebereme různým keřům a z různých míst vinice několik hroznů (ovšem každou odrůdu zvlášť), bobule otrháme, rozmačkáme a vylisujeme ve filtrační plechetce. Získaný takto mošt nalijeme do odměrného válce a pomocí moštoměru zjistíme obsah cukru. Klosterneuburgský moštoměr, u nás nejčastěji používaný, udává přímo % cukru v moštu, a to v kg cukru ve 100kg mošen, kdežto Oechsleův moštoměr, používaný všeobecné v Porýní,. udává, o kolik je litr moštu těžší než litr vody (specifická váha). Dělením pěti (5) převedeme údaje moštoměru Oechsle na % klosterneuburgského moštoměru. Stupně váhy Oechsle, děleny čtyřmi (4) a po odečtení tří (3) dají % (kg) cukru ve 100litrech moštu. Údaje Oechsleho moštoměru jsou přesnější než klosterneuburgského, pro praxi nejsou však rozhodující.
Pro úplnost uvádíme, že je dnes již možno stanoviti i obsah cukru také v jediné kapce moštu, tedy na příklad v každé jednotlivé bobuli a třebas přímo ve vinici, a sice pomocí Zeissova ručního refraktometru. Je to důmyslně upravený optický přístroj, ne nepodobný jednoduchému dalekohledu.
Stanovení obsahu kyselin vyžaduje již více znalosti a jemnější cit, a nemůžeme je proto od praktika požadovati, není u nás zatím také ani nutné. Kdo má zájem, obrátí se na vinařského inspektora nebo instruktora, nebo na nejbližší odbornou školu, kde mu s ochotou a zdarma obsah kyselin stanoví. I Na složení moštu a tím i vína má značný vliv počasí, za něhož byly hrozny sklízeny. Sbírati máme pokud možno za sucha, nezačínáme proto v časných hodinách ranních, raději později a pak nejlépe bez přerušení i přes poledne. Pořad sklízených odrůd má odpovídati jejich ranosti. Tak přijde na řadu nejprve šedý Portugal, po něm budou následovati odrůdy modré, z nich Frankovka nejpozději a teprve pak sebereme bílé odrůdy, naposledy ovšem Rýzlink (rýnský i vlašský), který přijde na řadu až koncem října, nebo, dovolí-li to ovšem počasí, až začátkem listopadu.
Hrozny se mají ustřihovati nůžkami, při čemž se drží levá ruka pod hroznem. Řezání nožem zavrhujeme, neboť se při tom dosti otřese hroznem, takže snadno odpadají nejzralejší a tudíž i nejlepší bobule na zem, kde bud‘ zůstanou, nebo se musí pracné sbírati.
Hrozny ihned třídíme, t.j. oddělujeme zdravé od poškozených. Za tím účelem má každý dělník bud‘ dvě nádoby, nebo pracují dva společné, při čemž do jedné nádoby dávají jen hrozny (bobule) zdravé, do druhé pak hrozny (bobule) nahnilé, oidiem nebo peronosporou napadené, od ptactva a vos poškozené a hlínou znečištěné. Jen bobule úplné zaschlé se odhodí. Spadlé hrozny a bobule sebereme a dáme do poškozených. Třídění bobulí se provede nejlépe nad nádobou pro špatné hrozny, a to pomocí nůžek; kterými se nahnilé bobule vyškrabují, nebo celé vadné části hroznu se odstřihnou a padají do podstavené nádoby. Toto třídění hroznů je nutné, vyjma v tom případě, že bychom chtěli zpracovati celou sklizeň způsobem, jakým se zpracují hrozny nahnilé; to by však bylo odůvodněno jen tehdy, nabyla-li hniloba hroznů značného rozsahu. U modrých hroznů, ze kterých se má získati klaret nebo červené víno, je třídění hroznů zcela nezbytné.
Při sbírání hroznů používá se nejčastěji košů; je to nejlacinější, ale také nejhorší a nejnevhodnější nádoba. Denně nasáknou koše moštem a bez vyčistění, které není ostatně ani dobře proveditelné, jsou použity každodenně znovu. Mnohem lepší jsou dřevěné putny, určené jen pro tento účel. Nepropustí mošt a dají se dobře udržovati v čistotě. Večer, po skončené práci, se řádně vypláchnou a vykartáčují s horkou vodou, takže jsou druhý den čisté opět k použití.
Jinde se používá také velmi vhodných kbelíčků z papírové hmoty (Mělník), nebo plechových emailovaných kbelíků. Z těchto sběrných nádob shromažďují se hrozny do větších puten (dřevěných nebo také z emailovaného plechu), v nichž se dopravují bud přímo do lisovny, nebo na vozy do kádí nebo lejt, v nichž se dovezou do sklepa.
U pozorovaných keřů zjišťujeme přesně a zapíšeme si váhu sklizených hroznů a poměr zdravých a nahnilých hroznů (bobulí).
Révová školka
Koncem měsíce října nebo začátkem listopadu, jakmile spadne list, révovou školku bud‘ silně nakopčíme nebo štěpy vyškolkujeme. Při tom jest nutno co nejvíce šetřiti kořenů, hlavně spodních; vykopeme proto podél řad hluboký příkop tak; abychom mohli štěpy pohodlně vybírati. Jen jednotlivé, příliš do hloubky vrostlé kořeny v hloubce odřízneme. Násilné vytrhávání sazenic je nevhodné. Vyjmuté sazenice se ihned třídí. Do I. třídy patří jen štěpy bezvadně srostlé, dobře zakořenělé, s dosti silným letorostem. Štěpy sice srostlé, ale se slabým letorostem, nebo s málo vyvinutým kořáním, přijdou do II. třídy a zaškolí se ihned, nebo na jaře znovu. Štěpy nedokonale srostlé se úplně odhodí.


Vinohrad

Dokončuje se sbírka nejpozději zrajících hroznů (Ryzlink), dovolila-li povětrnost vyčkávati tak dlouho.
Ihned po vinobraní přikročíme v pravokořenných vinohradech (v Čechách) a v matečných vinicích k vyplňování mezer, a to buď křížením (zatahování), nebo překládáním (dolování, rozvod). Při křížení tvoříme nový keř z jednoletého réví keře sousedního. Vybraný, dlouhý a dobře vyzrálý prut, zbavíme úponek a zakopeme jej do příkopu 30 – 40 cm hlubokého. Konec jeho vytáhneme na místě, které chceme vyplniti, tak, aby vyčnívala pouze očka. Při zahrnování příkopu hlínou dobře přišlápneme a přidáme putnu hnoje nebo kompostu. Vyčnívající očka nakopčíme hlínou.
Jedná-li se o vyplnění 3 mezer vedle sebe, můžeme je vyplniti překládanci. Keř určený k přeložení odkopeme celý až do hloubky hlavních kořenů a současně také vykopeme příkopy nebo jámu ve směru, kterým hodláme vésti jednotlivé pruty. Pak ohneme a v hloubce položíme celý kořenový kmen (otec) a rozvedeme po jednom výhonu na žádoucí místa, i tam, kde keř původně stál, stejným způsobem jako při křížení. Zbytečné réví odřízneme. Po částečném zahrnutí hlínou a přišlápnutí dáme k rozvodu dobrou putnu hnoje nebo kompostu a vyplníme zbylou hlínou, jíž vyčnívající části rév vysoko nakopčíme. Překládání má tu výhodu, že současně zmladíme i přeložený keř.
V mladých vinohradech podsazujeme, a to vybranými a silnými sazenicemi (na Morové štěpy), které při tom dobře přihnojíme a silně nakopčíme. Výhony při tom nezkracujeme, to provedeme až na jaře.
Všude, kde jest se obávati silnějších zimních mrazů a nedostatku sněhu, jsme nuceni chrániti révu před zmrznutím. Nejčastěji děje se tak silným nakopčením, s kterým začneme po vinobraní, jakmile spadl list. Buďto se nakopčí každý jednotlivý keř, nebo se utvoří souvislý hřeben z hlíny po celých řádcích. Vždy má býti zahrnuta celá hlava i se spodní částí réví. Tímto nakopčením uchráníme nejen nejdůležitější části keře před vymrznutím, ale prospějeme značně i půdě, kterou tím vystavujeme větší plochou vlivu mrazu, takže lépe zvětrává. Ve zvláště nebezpečných polohách (např. místy na Mělnicku) pokládáme na zem i celé réví a zatížíme je tyčkami, hlínou, nebo i prkennými žlábky, zhotovenými z tzv. krajin. Můžeme je zcela pokrýti i hlínou, nikdy však za mokra.
Révové špalíry můžeme také chrániti položením k zemi nebo je zakrýváme chvojím, slámou, rákosem apod. Tam, kde keře nenakopčujeme, musíme vinohrad (také matečný) hluboko zrýti, a to vždy směrem proti kopci. Hroudy ovšem nerozmělníme. Obě práce, tj. nakopčení a rytí, dají se velmi dobře spojiti tak, že se při rytí keře současně nakopčí.
Listopad je nejvhodnější dobou k hnojení vinohradů. S ohledem na základní důležitost hnojení, pojednáme o něm nyní souvisle, ač z části opakujeme to, co jsme uvedli již v dubnu.
Jako každá jiná rostlina vyžaduje i réva vinná dostatečného množství živin, které jí musíme občas dodávati. Za včasné hnojení se réva odmění hojnou úrodou hroznů. Pravidelně hnojíme vinice jednou za 3 léta, a bud‘ proleželým c h 1 é v s k ý m h n o j e m, nebo připraveným k o m p o s t e m.
Obě tato hnojiva jsou pro vinici nejvhodnější, poněvadž jí nejen dodávají dostatečné množství živin (draslo, dusík, fosfor), ale současně i zlepšují fyzikální vlastnosti půdy rozmnožením obsahu humusu. Průměrné se používá na 3 léta 400 – 600 g chlévské mrvy nebo kompostu na 1 ha. Hnojení provádí se bud‘ na podzim nebo časně z jara tak, že hnůj stejnoměrně rozhodíme a zaryjeme nebo nanosíme do rýh (příkopů), vyrytých jen středem řádků, ne však příliš hluboko. Při tomto způsobu hnojení zakryje se rýha, přiměřeně vyplněná hnojem, zemí, vyhrnutou při vyrývání rýhu v řádku následujícím. Velmi dobře se hnojí vinohrady nakopčené, kde stačí střed řádku mezi oběma hřebeny jen něco málo rytím prohloubiti, nanésti hnůj a ten hlínou vyrytou v následujícím řádku trochu pohoditi.
Vinohrady, obdělávané potahem, můžeme hnojiti do hluboké brázdy, vyorané středem řádku.
Mladé vinohrady, které nebyly přihnojeny při vysazování, hnojíme druhým rokem. Zde musíme dáti hnůj blíže keřům, nejlépe do jamek, vyrytých blízko keře.
Chlévský hnůj můžeme částečně nahraditi i hnojivy strojenými. Těmito hnojivy můžeme dodati‘ révě potřebné množství živin, půdu však nezlepšíme. Proto se jich také ve vinařství používá jen v některých případech, Výborně možno použíti strojených hnojiv ke zlepšení chlévské mrvy a kompostu, a sice především drasla a dusíku, kterých se často u nich nedostává. Občas můžeme vinici pohnojiti jen hnojivy strojenými, a to buď v nedostatku chlévské mrvy, nebo, jedná-li se o vinice na příkrých stráních, pro potahy těžce přístupných.
Ve vinici možno s dobrým výsledkem použíti těchto umělých hnojiv – z dusíkatých hnojiv: síranu amonného a chilského ledku, – z draselnatých hnojiv: 40°/o draselné soli, síranu draselného nebo kainitu, – z fosforečných hnojiv: Thomasovy strusky nebo superfosfátu.
Poněvadž se chilský ledek velmi lehce rozpouští a snadno bývá deštěm vyplavován, hodí se pro vinice lépe pomaleji účinkující s í r a n a m o n n ý. Z fosforečných hnojiv jest výhodnější používati T h o m a s o v y s t r u s k y, která se pomalu rozkládá, takže můžeme hnojiti i dávkami pro 3 roky najednou.
Pro vyšší obsah drasla je rovněž výhodnější používati 40% draselné soli nebo 50% síran draselný. Thomasovu strusku zarýváme již na podzim, ostatní uvedená hnojiva zaryjeme nebo zakopáme až na jaře. Síran amonný a draselnou sůl nebo i superfosfát můžeme smísiti bezprostředně před použitím, čímž jejich vpravení do země urychlíme. Množství těchto hnojiv nedá se přesně stanoviti a řídí se stavem půdy a jakostí a množstvím použité chlévské mrvy. Podle potřeby živin, kterých réva k zdárnému vývoji potřebuje, možno stanoviti pro většinu případů asi tuto dávku hnojiv na 1 ha: 14 g Thomasovy strusky na 3 roky, 6 g síranu amonného na 1 rok, 4 g draselné soli na 1 rok.
Thomasovu strusku možno nahraditi r o č n í dávkou 4 g superfosfátu na 1 ha. K doplnění chlévského hnoje použijeme ovšem již menšího množství hnojiv strojených, a to sice podle jakosti hnoje. Tato strojená hnojiva rozhodíme v dávkách rozpočtených na 1 keř v blízkostí keřů, bezprostředně před první kopačkou nebo rytím. Připojená tabulka o hnojivých dávkách je výsledkem přesného pětiletého pokusného hnojení révy a dá se použíti také pro hnojení stromů ovocných.
Tam, kde se obáváme krádeže réví, můžeme již nyní seřezati matečný vinohrad a získané réví po odstranění úponek a svázané do svazků založiti do písku. (Viz únor).
Révová školka
Pokračujeme v dobývání (vyškolkování) štěpů, nehodláme-li je, ovšem dobře nakopčené, ponechati ve školce přes zimu. Po roztřídění (viz říjen) svazujeme štěpy drátem nebo proutím do svazků po 50 – 100 kusech a označíme každý svazek jmenovkou. Máme-li je uchovati přes zimu, zakládáme je ve vzdušném sklepě nebo v lisovně do vlhkého písku tak, aby vyčnívala asi z 1/2 nebo v hlubších jamách ve volné půdě na způsob krechtů, které však musíme dobře opatřiti proti silnému promrznutí.


Vinohrad

Pokud to povětrnost dovoluje, pokračujeme v hnojení a v přikrývání nebo rytí vinohradů a v pracích, jež v listopadu nebylo možno vykonat.
Po skončení všech prací doporučujeme ještě odřezání a odstranění slaměných úvazků na keřích. Tím zničíme část v slámě zakuklených obalečů a uvolníme také réví, které pak spíše odolá mrazu nebo zapadne sněhem.
Ve vinohradech řezaných na tažně můžeme nyní již odříznout tažně a tím si usnadnit jarní řez. Odříznuté tažně jsou dobrým palivem!
Poohlédneme se zavčas po nových tyčkách (kolí) a zajistíme si jejich dodání co nejdříve.
Chceme-li vysazovat nový vinohrad, rigolujeme půdu buď již v listopadu nebo nyní, a to do hloubky 50 – 60 cm. Je-li spodina nepropustná (kámen, slín), musíme rigolovat do větší hloubky (80 – 100 cm). V tomto případě obracíme půdu jen do hloubky 60 cm, kdežto spodinu pouze nakypříme. Na stráních začínáme s rigolováním dole, tedy nikoliv shora, jak se dosti často děje. Spodní plochu každého rigolu vyrovnáme vždy vodorovně, čímž zabráníme také případnému pohybu půdy. Staré kořeny révy a stromů, kořeny plevelů a velké kameny pečlivě vybereme a odstraníme. Menší kameny, hlavně takové, jež snadno zvětrávají (opuka), dáme na povrch rigolované plochy.
Záznamy o pozorování jednotlivých vybraných keřů dáme do pořádku, popřípadě je dáme k disposici odbornému listu nebo výzkumné vinařské stanici. Osvědčené keře vedeme zvláště v patrnosti a zužitkujeme jejich réví na rouby pro vlastní potřebu, nebo je věnujeme dobrému sousedu. Část z nich předáme k rozmnožení příslušné vinařské výzkumné stanici.
Révová školka
Také ve školce rigolujeme plochy, jichž bude potřebí pro příští rok. Zavčas si zajistíme také podložky a rouby pro jarní štěpování.
Sklep
Ve sklepě pokračujeme ve stáčení mladého vína. Nejprve stočíme vína málo kyselá (Chrupka, Portugalské), postupně pak vína kyselejší (Sylvanské), kdežto vína více kyselá (Ryzlink, Veltlínské) stočíme až později (leden, únor).
Doléváme mladé i staré víno, stejně také i druháky, větráme a sklep udržujeme v co největší čistotě.
Spolkový život
Zajímáme se stále více o odborný spolek (besídky) a sami se přičiníme o pořádání přednáškových schůzí, na kterých také sami promluvíme o pozorováních a zkušenostech, získaných během roku.
Dlouhé večery věnujeme četbě odborného tisku vinařského. Zaplatíme členské příspěvky v besídce za uplynulý rok a objednáme si nově vyšlou vinařskou literaturu.