Znojmo: Pražské divadlo Ungelt hostovalo minulý týden ve znojemském divadle s hrou Picasso. Komorní děj má skutečné historické pozadí, pobyt slavného malíře v době německé okupace v Paříži. Dialog mezi hlavními postavami, Němkou slečnou Fischerovou v podání Vilmy Cibulkové a španělským malířem Pablem Picassem, kterého hrál Milan Kňažko, je už fantazií amerického dramatika Jeffrey Hatchera, i když kdo ví, zda Picasso podobné setkání skutečně nezažil…

Milan Kňažko měl ve Znojmě svoji premiéru, ještě nikdy tu neúčinkoval, a tak byl překvapen krásou místního divadla. „Vaše divadlo je nádherné, je jedno z nejhezčích, jaké jsem kdy poznal, hostovalo se mi tu opravdu dobře. Přestože jsem Slovák, čeština mi problémy nedělá, je to můj druhý mateřský jazyk, i když chybička se někdy vloudí,“ usmál se herec, který hrál v mnoha českých filmech – Faust a Markétka, Dobří holubi se vracejí, Nevěsta k zulíbání, Zánik samoty Berghof. V posledním thrilleru Normal, který bude mít v březnu premiéru, hraje s Dášou Havlovou a talentovaným hercem Pavlem Gajdošem. Rozdíly mezi Moravany, Slováky a Čechy nedělá, podle něj je prý podstatné cítit se s lidmi dobře a vycházet s nimi v dobrém. Ocenil práci s českými režiséry Dušanem Kleinem, Eduardem Šormem, z herců si váží Petra Nárožného, Ivany Chýlkové, pěkné vzpomínky má na Petra Čepka a Jiřího Kodeta z pražského Činoherního klubu.

Ve Znojmě byl dva dny, a s Vilmou Cibulkovou sehrál dvě představení. „Prohlédl jsem si město, a navštívil vinotéku Znovínu. Na Moravě dávám přednost bílým vínům Veltlínu, Sauvignonu, Ryzlinku rýnskému, Mülleru, koupil jsem si i růžová vína od vinaře Horta, celkem 55 lahví, aby se mi Znojmo dlouho připomínalo,“ řekl umělec.

Kňažko byl i třináct let politikem. Sem vstoupil ještě v dobách sametové revoluce, zastával i několik vládních postů, byl ministrem zahraničí i kultury. „Byla to ohromná zkušenost. Umění vyznává trvalejší hodnoty, je spontánnější, svobodnější. Politika je o obhajování plánů, o kompromisech a pak i o jiných zájmech, které politici obhajují,“ vyjádřil herec, jehož současný život zcela naplňuje umění. V bratislavském divadle ho příští měsíc čeká premiéra hry Lednáček.

Vilma Cibulková na rozdíl od Milana Kňažka ve znojemském divadle hrála několikrát a přes Znojmo jezdí do Vídně. „Kamkoliv přijdu, ptám se obyčejných lidí na ulici nebo i diváků v divadle, jak se jim daří. Je mi potom nesmírně líto, když slyším, že příležitostí pro uplatnění moc nemají. Vaše město je překrásné, má obrovskou historickou hodnotu, ale když přejedu přes hranice s Rakouskem, vidím jiné možnosti. Není nám zrovna moc přáno, ekonomicky se nám asi moc dobře dařit nebude,“ vyslovila názor umělkyně. Víno nepije ani nekupuje, jen k jídlu si občas dá pivo. Říká, že tak doplňuje energii, podobně jako baletní umělci, když ji vydají na představení. O postavách žen, které ztvárňuje, nemluví, říká, že je třeba je vidět.

Znojemský týden, 9/2009, Aktuálně, (jm)

Okřídlená věta Znojmo, vidím tě dvojmo, se vybavila Jiřímu Stivínovi při jeho pátečním koncertě jazzového festivalu ve štukovém sále louckého kláštera „Tím říkám, že jsou tu hezké holky, dobré víno, a je to bezvadná oblast,“ pochválil známý hudebník náš region, který navštívil už po třetí. S jazzovou kapelou přednesl klasickou hudbu tohoto žánru, inspiroval se i moravskými a slovenskými lidovými písničkami. Zahrál například lidůvku Zasela som bazaličku jako jazzovou skladbu. Během vystoupení s výstižným názvem „Jiří Stivín a vše co je možné s flétnou,“ vystřídal několik druhů fléten, klarinet a saxofon. Přestože hraje na různé předměty, při přebírání ceny Českého lva to byla propiska, netají se ani trubkou od záchodu, ve Znojmě nic podobného nepředvedl.

Každý jazzový koncert je pro něj nenapodobitelným originálem. „V jazzu vždycky hrajeme z fleku, každé vystoupení je premiérou kde se hodně improvizuje, a posluchači jsou její součástí,“ řekl Stivín. Poznamenal, že i když jazz nepatří do kategorie populární hudby a je třeba o něm nejprve něco vědět, posluchači v menších městech, kde se tolik koncertů nepořádá, vnímají tuto hudbu jinak, než třeba ve velkoměstech.

Jazzový festival ve Znojmě ho okouzlil spojením hudby a vína. „Mám rád dobré víno, značku ale neřeknu. Kvalita se pozná podle ročníků. Jednou jsem měl značku, která se mi moc líbila, pak jsem si koupil jiný rok a vůbec to nebylo ono. Jsem spíš odborník na červená vína, na Moravě jsou na světové úrovni bílá vína. Že je to tak, říká i výtvarník Adolf Born, který je jejich velkým ctitelem. Když chce bílé víno, vezme si moravské, nepotřebuje shánět žádná z francouzská nebo rakouská. Miluji červené víno, říká se, že na Moravě pro něj ale není dost sluníčka,“ vyjádřil názor umělec. V louckém klášteře ochutnal Veltlínské zelené, Rulanské šedé, Ryzlink rýnský a další druhy. „Hodnotit je nebudu, abych nevydal jako ten pán, kterému načurali do skleničky, a on to víno taky poznal…,“ smál se Stivín. Ocenil i ochutnávku vín znojemského Znovínu spojenou s koncertem. Něco podobného zažil při svých vystoupeních v Rakousku a jednou v Německu. „Na Moravě zažívám poprvé spojení vína a jazzu, ale obojí k sobě patří, pokud se najdou sponzoři festivalu, městu se blýská na lepší časy,“ uvedl hudebník. Jako hráč na flétnu nastudoval s houslistou Václavem Hudečkem a kytaristou Lubomírem Brabcem Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho, a vůbec by neprotestoval proti pozvání do Znojma, jak se říká s jakýmkoliv hvězdným uskupením, takže je možné, že Jiřího Stivína ještě letos ve Znojmě uslyšíme.

Znojemský týden, 5/2009, Týden plus, (jm)

Dobšice: Všichni je znají jako úspěšné baviče a moderátory. Dalibor Gondík a Aleš Háma jsou ale také muzikanty, kteří hrají ve skupině Hamleti spolu s Hardym Marzukim a Jakubem Wehrenbergem. Tito čtyři věčně usměvaví stále mladí „kluci“ přijeli něco po šesté v pátek večer do dobšické sokolovny. Tam za několik minut rozložili „svá fidlátka“ a spustili. Pak ochutnali trochu dobšického vína, rozezpívali a roztančili na čtyři stovky přítomných hostů a po půlnoci už zase uháněli na Prahu. I takto by se v několika řádcích dalo popsat vystoupení kapely Hamleti, které na svůj ples pozvali dobšičtí fotbalisté. Dalibora Gondíka (D.G.) a Aleše Hámu (A.H.) se nám podařilo vyzpovídat.

Už jste někdy byli na Znojemsku, a pokud ano, líbilo se vám tu?

D.G. Tak já za sebe musím říct, že do Znojma jsem poprvé přijel už někdy v roce 1994. To bylo jedno z prvních vystoupení s Divadlem ABC Charlyova teta. Pak jsme tady byli s přestavením Jak jsem vyhrál válku a pravidelně jsme sem jezdili s Městskými divadly pražskými. Takže já jsem sem jezdil, a jezdím, samozřejmě velice rád, protože je to skvělá zájezdová štace. Jinak, konkrétně v Dobšicích jsem poprvé, takže se tu nějakým způsobem seznamuji, ale třeba kolegové z kapely Aleš Háma s Jakubem Wehrembergem do Znojma jezdili pravidelně na vinobraní.

A.H. To musím potvrdit. My jsme sem jezdili pracovně, tehdy jsme dělali na Frekvenci 1. Pracovali jsme vždycky tak hodinu a pak jsme si to tu užívali. A já sám jsem jezdil pravidelně i na Vranovskou přehradu, takže tak trochu znám i její okolí.

Na několik hodin jsem se ocitli ve vinařské obci. Co vy a víno?

D.G. Já teda s vínkem šetřím, přiznám se, že když už si dám víno, tak si docela rád dám to sušší, nebo spíš raději ještě sekt. Mé pracovní vytížení prakticky neumožňuje nějak systematicky popíjet, takže si to člověk dovolit nemůže. Ale když už si dám víno, tak vždycky bílé.

A.H. Já bych začal tak trochu zeširoka. Já jsem měl to štěstí, že jsem se poměrně brzy v roce 1994 seznámil s panem Pavlem Vajčnerem. Takže třeba tato vína znám velmi dobře a jejich „dennýsek“ je mým oblíbencem. A pak se mi také líbí vinný program, který inicioval docent Šamánek. To je pití vína, kvůli zdravému srdci, což je speciální Veltlínské zelené, které je extremně zdravé. Ale znám i další okolní vinaře, jako jsou Špalkovi. Jo a když jsme jeli do Dobšic, tak už od Průhonic jsem hlásil…Pánové, jedeme do Dobšic- tam vinaří Hort!

D.G. Říká vyléčený alkoholik …..směje se

A.H. Ne, víno není přece o alkoholismu. Já mám takovou zásadu, že víno nepiju nikdy přes den. Nejraději jej mám večer ve společnosti. Tím je zaručeno, že ho nemůžu vypít moc.

Pojďme k Hamletům. Jste přece tolik vytížení, hrajete, moderujete, točíte televize. Kdy máte čas na zkoušky. Váš repertoár je bohatý, hrajete světovou i českou muziku?

DG. Co se týká zkoušení, tak to já ho už iniciuji osmnáctým rokem. A osmnáctým rokem se mi to nedaří. Takže jsme jediná kapela, která zkouší přímo na jevišti. Ale prozradím vám, že Hamleti jsou vždycky nenápadně na prvním místě, protože všichni děláme možné i nemožné, abychom se sešli a mohli si někde zahrát.

Koncertů máte hodně, jak se vám hledají ta „volná okýnka“, abyste se všichni sešli?

A.H. Je to složité, ale jde to. My kapelu máme totiž jako relaxaci, takže se nescházíme v hospodě, ale na zábavách, kde hrajeme pro lidi.

Je plesová sezona. Vyvedete své manželky na taneční parket? Alespoň jednou do roka?

D.G. Já plesy spíše moderuji. A kdybych tam šel jen tak si zatancovat, pořád bych měl pocit, že musím na to jeviště něco povídat, takže na plesy vůbec nechodíme…

A.H. Musím se přiznat, že já taky na plesy vůbec nechodím.
Co vás v poslední době nejvíc rozesmálo, co naopak rozčílilo?

D.G. Nejčastěji mě rozesměje Jiří Sovák, Vladimír Menšík a podobní velikáni. A taky starý český filmy, když máme volný večer, tak si dokola pouštíme Trhák, Rozpuštěný a vypuštěný apod. A co mě rozčiluje? Lidská lenost.

A.H. To je vám zvláštní, mně se stačí podívat na Televizní noviny a mám to podle nálady. Někdy se rozesměju až brečím a někdy brečím, až se z toho rozesměju. Takže to, co mně rozechvívá emoce, je česká politická scéna.

Kde budete, nepočítám-li pravidelné televizní pořady, v nejbližší době k vidění?

D.G. Hraju v divadle Kalich v muzikálu Touha. Tam třeba v únoru hraju devatenáctkrát. A ve stejném divadle začínám od pondělka nacvičovat americkou detektivku Bláznivé nůžky, což je jedna z nejhranějších her v Americe a je zapsána v Guinessově knize rekordů.

A.H. Hraju v obnovené premiéře muzikálu Drákula šaška.
Co vzkážete čtenářům Znojemského týdne!
D.G. Mějte se rádi a chovejte se k sobě slušně.

A.H. Vzpomněl bych pana Wericha. Ten říkal, a já s ním plně souhlasím – nejhorší je na světě lidská blbost, pozor na srážku a na šíření této nepříjemné vlastnosti do okolí. A nakonec bych všem na Znojemsku popřál více tak skvělých kantorů.

D.G.Kantorek!

Znojemský týden, 5/2009, Aktuálně, (be)

Znojmo: Řeka Dyje byla poprvé ve své historii plná dračích lodí. Mezi těmi, kdo tento sport mezi znojemské fanoušky pomáhal uvést, byl dnes již bývalý princ z pohádky Jan Čenský. Nedalo nám, abychom mu nepoložili několik otázek.

Co vy jako princ a moderátor spíše soutěží MISS na závodech dračích lodí? A ještě k tomu ve Znojmě!

Skutečně mám jednu z dalších znojemských premiér, protože jsem dračí lodě ještě nikdy neuváděl. Hodně jsem o tom slyšel, koukal jsem na to, ale nikdy jsem neměl tu čest.

Znamená to také, že jste v této lodi nikdy neseděl?

Nikdy! Dokonce jsem se měl i posadit do té lodě a pádlovat, ale já si to nechám na příští rok!

Co je jednodušší, moderovat sportovní zápolení dračích lodí nebo soutěž krásy?

To je těžká otázka (široký úsměv na tváři). Nechci se dotknout dívek, ale tam je to podstatně složitější. Tady to bylo opravdu skvělé, panovala tady dračí nálada. Takže, když to shrnu, obojí má něco do sebe, ale s holkami je to podstatně složitější a nejenom při soutěži.

Poručíka budu hrát! Hostuju v divadle Hybernia, kde Václav Postránecký režíruje Dobrého vojáka Švejka. A mimochodem, pana režiséra to velmi baví a nás herce pochopitelně také. Hraju poručíka Lukáše. Alternuju to s Lukášem Vaculíkem. Je to nádherná role a myslím si, že diváky překvapíme. Naše divadelní hra s filmovým zpracováním nemá vůbec nic společného, spíš se drží literární předlohy a Haška samotného.

Co soutěž Miss 2009. Bude opět s vámi?

Nevím. Tam se obávám, že to bude trošku problém, po tom, co se ztratil současný majitel Moťovský. Zatím se nikdo neozval a tak nevím, jak to bude.

Co byste vzkázal čtenářům Znojemského týdne?

Zůstaňte takoví, jací jste! Bylo, a snad mě v budoucnu i bude, mi tu s Vámi hrozně hezky!

Znojemský týden, 41/2008, Kultura, (be)

Bezpochyby jednou z hvězd Znojemského historického vinobraní byl i Jiří Pomeje. Ten se na dva dny převtělil do role krále Jana Lucemburského. Přestože jako herec musí být zvyklý na ledacos, při pátečním představení před desítkami tisíc lidí byl evidentně nervózní. Při nedlouhém projevu na hlavní tribuně dokonce dvakrát zabrebtal. A nemohl za to alkohol, jak si mnozí návštěvníci vinobraní mohli myslet. Pomeje už je tři roky přísným abstinentem. Přesto si ze slavností vína a burčáku odváží podle svých slov maximálně příjemné pocity.

Jak jste se ve Znojmě cítil?

Úžasně. V sobotu to bylo zrovna sedm let, kdy jsme na Vranově dotočili poslední klapku filmu Andělská tvář. Je mi tady hrozně dobře, protože jsou tady úžasný lidi.

Nabídli vám roli krále Jana Lucemburského, vybrali vás sami návštěvníci, jak se vám v roli krále líbilo?

No já jsem si myslel, že jsem ve svém životě hereckém připraven na všechno, ale co jsem prožil jako král v průvodu a posléze na náměstí, to předčilo všechno. Velmi těžko hledám slova, to se nedá srovnat. Já jsem byl úplně u vytržení, protože když přijedete na náměstí a tam je třicet i více tisíc lidí. Nezapomenutelné. A tak jsem si v těch chvílích říkal, že to ti panovníci vůbec neměli jednoduchý, když každý na ně mohl křičet, co chtěl.

Dovedl byste si představit, že byste mohl být panovníkem?

Panovníkem bych rozhodně být nechtěl. Raději jedním z těch chrabrých rytířů a ještě raději jedním z těch draků, těch zlobivých (opět šibalský úsměv). Rád bych bojoval. Panovník ne, ti to neměli jednoduché v žádné době.

Být králem na znojemském vinobraní znamená i držet číši vína či ochutnat burčák. Vy ale už několik let nepijete?

Máte letos krále abstinenta.(úsměv byl hodně zeširoka). Já už tři roky nepiju. Jediný, co by mě tak na chuť lákalo, by byl burčák. Ale kvůli jedné skleničce si to nezkazím. Mně je hrozně hezky a jsem rád, že tady můžu být abstinenční král. Ale neznamená to, že do Prahy burčák nedovezu. Přátelé si naobjednali snad sedm litrů, a tak jak pojedu do Prahy, budu každou hodinu stavět a povolovat špunty, ať toho nemám plný auto.

Pojďme k vaší práci. Co Andělská tvář, film, který mnoho znamenal ve vašem životě a v podstatě vám ho změnil. Bude dvojka?

No bylo by to krásné. Čekáme, co na to náš partner. Polovina filmu se totiž odehrává tady, druhá polovina v exotické zemi. Hledáme nějakou zemi, která by zaplatila natáčení na jejím území. Dostali jsme nabídku do Thajska a do Venezuely. Uvidíme, jak se to dá dohromady. Ale já ze svých zkušeností vím, že dokud peníze na celý film nebudu mít fyzicky u sebe, tedy nejlépe v kufru a ne v bance, nezačnu. Ale hrozně rád bych ho natočil. Hlavně ženy tuto romantiku milují a scénář je hrozně dobře napsaný.

Co vaše žena Iveta. Kdy ta zazpívá znojemskému publiku?

V pátek v noci jsem s ní mluvil a moc ji mrzelo, že tu nemůže být se mnou a že ji organizátoři nepozvali. Ale třeba příští rok tomu bude naopak, že tady zazpívá a já ji budu doprovázet.

Co byste vzkázal Znojmákům a čtenářům Znojemského týdne?

Jste úžasní! Zůstaňte takoví, jací jste, protože dneska ta závist je hrozná a tady je to oproti jiným místům naší vlasti jiný. Jste úžasný. A pijte hlavně na radost, nikdy na smutek.

Znojemský týden, 38/2008, Aktuálně, (be)

Znojmo: Zcela zaplněné vnitřní nádvoří znojemského hradu bylo v minulém týdnu účastno nového koncertního programu Heleny Vondráčkové. Dnes již legendární umělkyně nabídla všem návštěvníkům skvostně se rozloučit s letošními prázdninami a zároveň si připomenout osudové okamžiky její letité a neuvadající kariéry. Při této příležitosti se naskytla i chvíle zavzpomínat si společně s Helenou na dobu nedávnou i dávno minulou.

Je tomu už drahně let, co jste ve Znojmě koncertovala. Zhruba deset let nazpět jste zpívala při soutěži Miss Znojmo, před několika lety jste byla hvězdným hostem narozenin hotelu Prestige, ale pokaždé jste byla na jevišti sama. S jakým programem jste přijela teď?

Nastartovali jsme podzimní šňůru koncertů „Helena – recitál“ a jak sám název napovídá, je to typ koncertu pro pořadatele, kteří se nemohou dovolit ekonomicky náročný megakoncert. Díky tomu získávají možnost lidé v menších městech, aby program zhlédli. Je to živé představení s kapelou a se dvěma sboristkami. Jsou tam zařazeny písně, které jsou mými největšími hity a k tomu jsou připraveny i pěvecké a hudební bonbónky z mého repertoáru. Začali jsme koncertem blízko Karlových Varů na hradě Loket, kde byli lidi nadšení a kde bylo úžasné publikum. Tady ve Znojmě shodou okolností také na hradě máme svou 1. reprízu.

Vybavilo se Vám něco, když jste se dozvěděla, že budete u nás vystupovat? Těšila jste se do Znojma?

Přiznám se, že jsem se sem moc těšila, protože já mám k tomuto kraji velké a letité pouto, což málokdo ví. Jako dívka a později i jako gymnazistka jsem na Znojemsko ráda a často jezdila. Hlavně na Vranovskou přehradu. Nejprve jako žákyně plaveckého tábora Pardubice a později jako instruktorka plavání a pádlování. Tento kraj znám a projela jsem Dyji i Želetavku křížem krážem. Právě tady u Vás jsem strávila své první nádherné dny i krásné chvíle dospívání a prožila své první lásky.

Za léta, co se pohybujete v show businessu, se z Vás stala evropská hvězda. Početné příznivce máte nejen u nás nebo na sousedním Slovensku, ale hlásí se k Vám i lidé v Německu, Polsku, Maďarsku nebo v zemích bývalého Sovětského svazu. Jaký je to pocit?

Je to příjemné a musím říci, že mě cestování vždycky lákalo a moje práce mi to usnadnila. Díky tomu, že ovládám i několik cizích jazyků, se mi samozřejmě dveře otevíraly velmi rychle. Projela jsem celou Evropu i zámoří a mám za sebou taky několikaměsíční turné v Japonsku. Posledními mými největšími úspěchy byly dva koncerty v Carnegie haal, kde jsem byla nejprve oslovena Karlem Gottem jako host v jeho programu a pak jsme si to znovu zopakovali. Druhý koncert jsem dostala dárkem od mého manžela a oba úžasné koncerty byly důkazem skvělého partnerství Karla a Heleny. Dá se říci, že oba koncerty byly vyvrcholením naší kariéry.

S Karlem Gottem jste v Americe dokázala svůj pěvecký um, s Jiřím Kornem jste před lety v Evropě dokazovala svůj um taneční. Jak na to vzpomínáte?

S láskou vzpomínám jak na perfektní možnost přiučit se profesionalitě i přesnosti a děkuji za tu příležitost zdokonalit se v taneční oblasti ve spolupráci s nejlepšími německými choreografy ve Fridrichstadtpaláci. S láskou vzpomínám ale také i na našeho choreografa a velkého učitele stepování Franka Towena, který už není mezi námi. Frank byl osobností, co se jen tak neobjeví. Byl to vynikající člověk a profesionál, který mě a Jirku naučil nejenom stepovat, ale udělal z nás zcela ojedinělý případ v celé Evropě. Nikde jinde taková sehraná taneční a pěvecká dvojice nebyla, a proto jsme byli tolik žádaní, na což jsem dodnes pyšná.

Vaše jméno kraluje v pěvecké anketě Českého slavíka počtem získaných titulů. Stříbrných a bronzových máte tolik, že Vás jen tak někdo nepředhoní, ale toho zlatého jste získala jen jedinkrát. Není Vám to líto?

A věříte, že ani není. Protože je Slavík anketou popularity zpěváka, do které se zapojují obyčejní lidé, je dle mého názoru hodnotnější objevovat se léta na 2. a 3. příčce než posbírat několik zlatých slavíků a pak upadnout do zapomnění. Je příjemné, že mám už léta stále své obdivovatele a jsem hrdá na to, že se ve slavíkovi neustále pohybuji do 4. místa. Jsem vděčná všem svým fanouškům, kteří mi posílají potřebný počet hlasů, a mám je za to moc ráda.

Kromě Slavíků na Vašem kontě nalezneme řadu různých ocenění a titulů. Jen namátkou vyberu Osobnost roku, Zpěvačku roku, Ženu roku a to nejen u nás ale i v sousedních zemích. Kdybyste je měla srovnat podle vlastního uvážení, jak by byly seřazené?

Začala bych určitě 1. cenou Intervize v polských Sopotech, kde jsem s písní Malovaný džbánku získala Grand Prix. To byla pro mě prestižní cena a dodnes ji počítám mezi své Top ceny. Pak určitě zlaté Bratislavské lyry, Stříbrného jelena z Brašova, Cenu publika z pěveckého festivalu v Bělehradu, Ceny festivalů Split, Rio de Janeiro, Tokio, … těch cen z různých festivalů, na kterých jsem se objevila, i dalších ocenění je skutečně strašně moc.

Co byste ráda vzkázala svým fanouškům a potažmo i všem Znojmákům?

Popřála bych jim, aby pořád produkovali tak skvělé víno, co znám, aby měli pořád dost práce aby byli spokojení, zdraví a aby mi zůstali věrní i nadále.

Znojemský týden, 36/2008, Aktuálně

Znojmo: Představit ve stručnosti herečku a zpěvačku Lucii Vondráčkovou, která v těchto dnech natáčí ve Znojmě film Labyrint, není jednoduché. Její disko- a filmografie by zabrala pěkně velkou část této strany. Připomeňme jen, že jí nedávno vyšla nová deska Fénix a můžete ji vidět i v největším filmovém hitu této sezóny snímku Bathory.

Příběh, který ve Znojmě natáčíte, je poněkud jiný, než vaše dosavadní role ve filmu…

Je to psychotriller a já mám tento žánr ráda, protože je chytrý. Řeší se tam případ, který vám zamotá hlavu, a musíte si trochu lámat mozkové závity, jak to tam vlastně je. Je to napínavé a vše se vyřeší až na konci. Takže si myslím, že ke křehké postavě s blond vlasy a brýlemi to patří.

Ve Znojmě se zdržíte téměř čtrnáct dní, znala jste před tím toto město?

Ještě jsem nikdy ve Znojmě nebyla, takže teď si to tady procházím. Většinou večer, když máme po natáčení nebo ráno, když si utíkám něco koupit.

Jak se vám v tomto relativně malém městě líbí?

Já mám radši malá města. Když si jedu někam odpočinout třeba i do ciziny, vždy si vybírám menší města. Takže mně se tady líbí. Dokonce jsem se dnes ráno dozvěděla, že tady máte úplně první fitness pro malé děti, což se mi hrozně líbilo. Vůbec mám ráda ty krásně opravené baráčky s těmi popínavými rostlinami, moc se mi tady líbí.

Deska, filmy, dabování seriálů, všude je u toho Lucie Vondráčková. Považujete toto období za vaše šťastné?

Nevnímám to tak, spíše to vnímám, že mám hodně práce, takže bych docela ráda chtěla třeba na týden odjet k dědovi do Slatiňan, to je u Chrudimi a mám to tam moc ráda. Ale na druhou stranu miluji to, co dělám. Takže si často ráno říkám, to je hrozně fajn, že zase budeme natáčet něco, co bude mít v lednu premiéru a bude se to líbit.

Za co se vůbec považujete více. Za zpěvačku nebo herečku?

Konečně se to všechno vyrovnalo. Já jsem vždy měla období, kdy jsem se cítila více jako to, podruhé jako ono. Teď najednou, když vyšel Fénix a do toho se točí krásný film a nedávno jsem měla tři dny takového relativního volna, kdy jsem hodně dabovala, tak najednou se cítím zharmonizovaná a vyvážená a moc mě to těší, protože jsem doufala, že jednou tento stav nastane.

Máte při všech těch povinnostech čas někam vyrazit?

Asi by ten čas byl. Ale vždy když přijdu domů po práci, jsem ráda za absolutní klid. Co mi chybí, je příroda. Ale myslím si, že zanedlouho ten čas nastane. Dokonce se domnívám, že až tady budeme mít den volna, tak se všichni vydáme někam na celodenní výlet.

Je doba dovolených, kam byste jela vy, kdyby byl čas?

Nejela bych do ciziny. Mám radši Čechy a Moravu a je tady ještě spousta míst, která jsem neviděla. Nepatřím mezi ten typ lidí, který létá někam do Thajska, to mě vůbec neláká, radši jsem tady.

Znojmo je proslavené jako město vína a okurek. Už jste stihla ochutnat?

Já vůbec nepiji. Ale moje máma je velká milovnice znojemských okurek a slyšela jsem teď, že se nějak změnila receptura. To pro ni bude naprosto zpráva číslo jedna. Byla totiž úplně nešťastná, takže teď ji přivezu informace z první ruky, což je úplně super.

Je o vás známo, že nemáte novináře příliš v lásce. Nyní jednu ve filmu hrajete.

On je novinář a novinář. Ti, co jsou v Praze, vymýšlí si kauzy a vůbec se vás nezeptají, co je pravda a co ne, to ani novináři nejsou. Pokud si novinář zjistí informace, ptá se toho, koho se to týká, to je potom příjemná novinařina, která může přinést víc a vypátrat věci, o kterých by se těm prvním ani nesnilo. Takže v takové podobě novinařinu ráda mám a ctím ji. Ale, co se děje v časopisech bulvárního typu, to je moc. Oni dokážou překroutit úplně cokoliv. Takže už s nimi skoro nemluvím. Oni mi pak napíší, že když s nimi nebudu mluvit, tak si to vymyslí. Ale já mohu říci, že už je mi to vlastně jedno a jenom doufám, že tomu lidé nevěří.

Co vás čeká po znojemském natáčení?

Začneme s Danem Landou zkoušet Touhu (muzikál podle filmu Kvaska – pozn. red.) a já se samozřejmě budu věnovat Fénixovi, protože ta deska je moc krásná a zaslouží si péči, zaslouží si videoklipy a zaslouží si svoje posluchače. Takže se budu snažit, aby se písničky hrály v médiích, abyste je měli možnost poslouchat.

Co byste na závěr vzkázala Znojmákům?

Až se třeba potkáme na náměstí, tak mě poznáte podle toho, že se na vás usměji, protože je mi tady fajn, tak se na mě taky usmějte.

Znojemský týden, 32/2008, Týden plus, (chaf)

Štáb filmařů se minulý týden usadil na nádvoří Louckého kláštera ve Znojmě. Ve zdejší proslavené kryptě točil režisér Jiří Strach příběh inspirovaný Codexem gigas neboli Ďáblovou biblí. Jak sám s úsměvem říká, z herce (například titulní role v pohádce Lotrando a Zubejda) už se přetransformoval na režiséra (Anděl páně), protože se mu prý nechtělo mrznout při natáčení v kostýmech. Znojemskou kryptu si jako vhodný objekt k natáčení napínavého příběhu vybral na internetu.

Můžete přiblížit našim čtenářům, o čem bude děj filmu chystaného filmu?

Je to třídílná detektivka, která projednává o Codexu gigas neboli Ďáblově bibli. Z ní bylo v průběhu historie vyříznuto osm stran, z toho o šesti historikové vědí, co na nich bylo, ale u těch zbývajících dvou vůbec. Tam tápou. A to vytvořilo prostor pro fantazii autora předlohy záhadologa Arnošta Vašíčka, který konspiruje teorie, co by tam mohlo být. Takže dovymyslel, že tam dábel vetřel obrazec nebo návod, podle které ho se dá zničit svět. A tomu je třeba zabránit. S nadsázkou tomu říkám Šifra mistra Leonarda po česku. I když ten Brown se pustil na velmi riskantní led a musel evidentně vědět, že spoustu lidí popíchne. Když začne říkat, že Ježíš si zasouložil s Marií Magdalskou a měli spolu nějaké děti, tak to je opravdu teorie, která hodně z nás katolíků dost nas…

Neobáváte se podobné reakce?

Ale to není náš případ. My nešlapeme po nějakých svátostech. Jen tam vymýšlíme k Benediktýnům takovou pověst, která není nikde zapsána. Že se jen traduje v tom klášteře jako taková veřejně nepřiznaná a skrytá. Ale vždy to pojmenováváme jako možná a prý a tak podobně. Rozhodně nejde o historický dokument. Je to inspirované Ďáblovou biblí, ale je to fiktivní příběh.

Jaké prostředí v něm představuje konkrétně znojemská krypta?

Tady ve Znojmě si vypůjčujeme prostředí, jako že to je pod podlažickým kostelem svaté Markéty. Vlastně tam, kde byla Ďáblova bible napsána na konci toho 13. století.

Jak jste na kryptu v Louce došli?

Budete se divit, ale přes internet. Pořád jsme nemohli najít vhodně prostředí. To, co mě architekti nosili, bylo buď malé, nebo velké. Tak jsem si říkal, to přece není možné, aby u nás nebyl žádný vhodný objekt: Tak jsem si zadal do vyhledávače slovo krypta a hned jako první nebo druhá mi vyjela ta znojemská.

Krypta je významnou památkou, asi nebylo jednoduché zde natáčení prosadit…

Samozřejmě se objevily námitky, že nás tam nepustí, a že to nebude možné. Mojí tvrdohlavostí a urputností jsme se tady ale nakonec ocitli a máme zde výbornou spolupráci s místním duchovním správcem. Ty překážky, které mívají jiní kolegové, se mě netýkají. Možná i díky Andělu páně mám do církevních památek dveře otevřeny. Teď jsme točili v klášteře v Broumově. Tam nás Benediktýni pustili a ani nechtěli vidět scénář, jen tak na čestné slovo, stačilo jim, že to dělám já.

Jaký vy sám máte názor na vznik Ďáblovy bible?

Těch důkazů historických, jak to bylo, je hodně. Ta historka o tom, že to napsal ďábel za jednu noc, už je jimi smetena ze stolu. Nicméně pro diváka, myslím, je krásné nechat se unášet na křídlech této pohádky pro dospělé. Vezměte si, kolik vzniká celosvětově filmů, které jsou inspirovány různými tajemnostmi, i když už jsou nějakými důkazy vysvětleny. Ale v dramatickém tvaru ve filmu fungují a žereme jim to i s navijákem. A to by měl být i tento případ.

Co vy a Znojmo?

Přiznám se, že nejsem příliš vinař a spíše holduji irské whiskey, takže jsem zatím se Znojmem nepřišel moc do styku (rozhovor vznikal v první den natáčení). Ale předpokládám, že obzvláště kameraman Martin Šec, který je velkým vyznavačem vína, mě protáhne nějakými sklepy a přijdu na krásy tohoto kraje. Za rozhovor poděkoval František Střecha

Filmařům ve znojemské kryptě sv. Václava velel režisér Jiří Strach.

Znojemský týden, 17/2008, Kultura

Krásné oči, příjemný úsměv a nádherná čeština. Takhle působí frontman skupiny Kryštof Richard Krajčo. V pátek zazpíval všem vysokoškolákům a jejich hostům na plese, který patřil podle slov účastníků, k těm nejpovedenějším v letošní znojemské plesové sezoně. Ta už pomalu vrcholí. A když už jsme byli na plese první otázka na zpěváka, moderátora i herce musela zaznít v tomto duchu.

Co vy a plesy?

Na plesy jsem za tancem a zábavou nikdy nechodil. Poprvé jsem na plese byl jako člen kapely. Musím se přiznat, že jsem byl zpočátku z toho takový rozčarovaný, protože jsem si říkal, jak lidé budou na plese přijímat naše písničky? Pak jsme ale zjistili, že je to docela fajn zábava i pro nás.

Plesoví hosté jsou ale jistě jiné publikum než to v halách na koncertech?

Tak trošku záleží na tom, kdy hrajeme. V pozdějších nočních hodinách jsou lidé už takoví vláční a tam vzniká pak hodně intenzivní atmosféra. Zažili jsme i mnohá překvapení, kdy dámy odhazovaly lodičky, pánové povolovali kravaty. Bylo to fajn.(usmál se)

Vaše písničky si lidé zpívají a znají je jako hymnu. Je některá, která je vašemu srdci nejbližší?

Na každé desce jsou dvě tři, které mám nejraději. Skládáme obvykle pod emočním tlakem. Například Lolita vždycky pro mě znamenala mnoho, protože si vzpomínán, co to se mnou dělalo, když jsem ji poprvé slyšel v rádiu. Pak Obchodník s deštěm nebo i na desce Rubikon je mnoho písniček jako Lampion nebo Jízda v protisměru. I tyto mám moc rád a moc pro mě znamenají.

Znojmo je pro mnohé synonymem dobrého vína a okurek. Co znamená pro Vás?

Začnu tím horším. Pamatuju si ještě sliby senátora Železného, dnes europoslance, který říkával, že ze znojemských okurek udělá evropský artikl. A víme, jak to skončilo. A pokud jde o víno – ve Znojmě nehrajeme samozřejmě poprvé, a tak si pamatuju, jak nás místní po jednom z koncertů unesli do sklípků a dodnes na to vzpomínáme celá kapela. Moc nám chutnalo. A navíc jsem tady hrál dvakrát divadlo, které je moc krásné. A ještě vám prozradím, že tady ve Znojmě má moje přítelkyně dědečka, takže i doma se o Znojmě hodně mluví.

Vaše kariéra je nastartovaná přímo skvěle. Lidé vás znají jak z obrazovky, z pódia, zpíváte jim z CD. Co Vás čeká v budoucnu?

Pokud jde o kariéru, tak to jsem překonal všechny sny, které jsem si jako elektrikář ve sklepě s kytarou, vždycky snil. To, že najednou s váma zpívá deset tisíc lidí vaši písničku, to je nepopsatelný pocit. A už teď musím vymýšlet další hit, protože pokud vás nehrají v rádiích, jakoby jste nebyli. Těším se ale i na podzim. To se v televizi budou hrát další díly Nemocnice na kraji města. Tam hraju jednu z hlavních rolí, která je konečně pozitivní, i když drsná. Hraju tam doktora a jsem zvědav na reakce lidí. Dále píšu hudbu k seriálu pro Českou televizi a skládám písně pro kapelu Kryštof. Přítelkyně mě navíc konečně donutila myslet i na sebe, a tak se společně občas vypravujeme na cesty a užíváme si trochu života. Co příjde dál, nechávám osudu.

Znojemský týden, 6/2008, Kultura, (be)

Znojmo: Horká káva s ledově chladnou šlehačkou, kterou srká hlavní hrdina jeho povídky, se rozplyne na jazyku právě vám, stejně tak slastné trnutí vašeho těla způsobí ruka románové postavy svírající stehno a postupující k hýždím. Naše obroušené vnímání, hluboko zasunuté pocity vystupují při čtení knih spisovatele Michala Viewegha na povrch, a my se stáváme vnímavější, citlivější, lidštější. Na setkání s tímto autorem ve znojemské knihovně, kde předčítal i úryvky ze svých knih, bylo proto plno. Michal Viewegh umí nejen poutavě psát, ale i vyprávět, ale už to posuďte v následujícím rozhovoru.

Čím si vysvětlujete oblibu u čtenářů? Čtou Vás hlavně ženy a dívky, které tvořily i většinu návštěvníků besedy ve Znojmě.

Celosvětové statistiky potvrzují, že přes osmdesát procent čtenářů čtoucích beletrii jsou ženy. Tuto skutečnost musí brát na vědomí každý autor, tedy i já. Muži se zaměřují hlavně na válečnou tematiku a literaturu faktu.

Jak to děláte, že Vám ženy tolik rozumí?

Autor, který se neumí vcítit do svých postav, není spisovatel. Poměrně snadno se vžiju do postavy sedmdesátileté babičky i dvacetileté dívky. Horší pro mě je převtělení do postavy řídícího pracovníka nebo drogového dealera.

Kde hledáte inspiraci, ve fantazii nebo v reálném životě?

Je to logické, kombinuji obojí, skutečné zážitky s fikcí. Většinu příběhů tvoří fabulace. Vždyť kdo z nás má život tak zábavný, aby jeho přepsáním vznikl román plný zážitků a příběhů.

Kolik stránek napíšete za den?

Nemám normu, ale každý spisovatel ví, že když vytvoří jednu dvě stánky za den, tak se flákal, když jsou to tři, čtyři, pět stran tak je to dobře. Nepíšu celý rok, jen několik měsíců v roce.

Je psaní životním posláním nebo jen určitým úsekem vašeho života? V životě jste vystřídal hodně profesí…

Nedokončil jsem vysokou školu ekonomickou, protože jsem poznal, že není ten správný životní směr. Po ukončení studia na filozofické fakultě Karlovy university jsem pracoval jako učitel, později jsem se stal nakladatelským redaktorem. Noční hlídač, stavební figurant a vlakový průvodčí to byly jen brigády. Psaní považuji za štěstí, za šťastnou náhodu, že něco, co mě baví mě skutečně i živí a věřím, že mi vydrží až nadosmrti.

Co psaní na objednávku, jaký na ně máte názor?

Zabrousíme-li do historie tak nejkrásnější a nejhodnotnější Michelangelovy sochy a malby, například výzdoba Sixtinské kaple v Římě, vznikly na objednávku. Nebo obrazy holandských mistrů. Nepovažuji proto psaní na zakázku za nic špatného. Významný je motiv. Nedávno mě a dalších šest českých autorů oslovila Mladá Fronta, abych napsal povídku na jedno ze tří témat. Před lakotou a závistí jsem dal přednost smilstvu. Připomínám jen, že povídka není autobiografická.

Napsal jste osmnáct knih, většinu z nich jste vydal v Brně, žijete v Čechách… Máte k tomuto městu kladný vztah?

S nedávno vydanými „Krátkými pohádkami pro unavené rodiče“ je to už devatenáct knih. K Brnu mám dnes velmi kladný, ale více méně náhodný vztah. Když to řeknu ve zkratce, po zániku pražského nakladatelství Československý spisovatel jsem přirozeně přešel k brněnskému nakladateli Martinu Pluháčkovi-Reinerovi, který mi nabídl vydání Parodií. Od „Účastníků zájezdu“ vydávám knihy u něj.

A co Znojmo?

Jsem tu poměrně často. Byl jsem ve Znojmě na autorském čtení na gymnáziu, vloni na soukromé vysoké škole ekonomické jsem měl čtení s nakladatelem. Jezdím sem na oblíbené pánské jízdy a cyklojízdy do hotelu Happy Star v Hnanicích. Kromě toho tu jednou až dvakrát ročně strávím víkend s naší početnou rodinou, s oběma bratry a jejich rodinami, s maminkou, brněnskými kamarády a s jejich dětmi. Myslím, že to dost vypovídá o mém kladném vztahu ke Znojmu a Znojemsku.

Vaše knížky byly přeloženy do dvaceti jazyků, který národ má k nám nejblíž?

Těžko říct, z těch několika desítek autorských čtení, která jsem absolvoval v cizině, to nemohu posoudit, musel bych paušalizovat a to já nerad dělám. Osobně mám blíž k Italům a Chorvatům než třeba k Němcům, i když jim nechci křivdit, mezi nimi mám taky kamarády. Nejvíc knížek mi vyšlo právě v Chorvatsku, Rakousku, Holandsku, ale i v Izraeli.

Jak se Vám líbí vaše zfilmované romány a povídky?

Filmové adaptace bezesporu přispívají k popularitě mé tvorby, podporují prodejnost knih jako například Účastníků zájezdu nebo Románu pro ženy. Zatímco film vidí až dva miliony diváků, kniha dosáhne jen asi sto dvacetitisícového nákladu. Na druhou stranu film mně přinesl rozčarování, když jsem viděl, že postavy mluvily jinak, než jsem napsal. Začal jsem se bránit, naučil jsem se psát filmové scénáře.

Kdo patří k Vašim oblíbeným autorům?

V mládí jsem obdivoval povídky Šimka a Grossmana, hodně věcí jsem četl od Dostojevského, Manna, Tolstého, Zweiga. Obdivuji Tomáše Halíka, jeho tvorbu i vstřícnost vůči nám ateistům.

Co říkáte výtkám literárních kritiků, v čem se domníváte, že nemají pravdu?

Zařekl jsem se, že o tom nepromluvím a slovo chci dodržet i ve Znojmě.

Znojemský týden, 51/2007, Týden plus, (jm)

Po dlouhotrvající těžké nemoci zemřel dnes ve svém domě v Bratronicích na Kladensku herec Petr Haničinec. Bylo mu sedmasedmdesát let. Novinářům to potvrdil starosta Bartonic Vladimír Štěrba. Oblíbeného herce často lidé potkávali také v Šatově. Jezdil sem pravidelně na vyhlášené ochutnávky vína a také do sklepů za přáteli a muzikou.

„S panem Haničincem jsem se osobně znala, byl to skvělý člověk,“ uvedla starostka Šatova Františka Jahodová. Příhraniční vesnici navštívil herec naposledy před pěti lety. „Byli jsme ve sklepě u Juhaňáků. Petr opatrně sešel těch čtyřicet schodů, sedl si a říká: teď už se odsud nehnu,“ zavzpomínala na Haničince starostka. Dodala, že měl rád cimbálovku a vydržel se bavit i do půl čtvrté do rána.

„Ještě nedávno jsem mu volala a naoko mu vyčinila, že dlouho nepřijel. Řekl jen: no, to víš. Bude nám všem moc chybět,“ dodala Jahodová.

Haničinec hrál v mnoha divadelních hrách, filmech či v televizních seriálech Cirkus Humberto, F. L. Věk, Žena za pultem, Dobrá voda a Synové a dcery Jakuba skláře. Věnoval se také práci v rozhlase, uměleckému přednesu a dabingu. Svůj hlas propůjčil mimo jiné populární postavě losangeleského policejního poručíka Columba a namluvil Dereka Jacobiho v seriálu Já, Claudius.

Podle starosty Vladimíra Štěrby bude Haničinec pohřben na bratronickém hřbitově. Poslední rozloučení se uskuteční v místním kostele Všech svatých v pátek 16. listopadu jedenáct hodin.

Znojemský deník, 7.11.2007, Dalibor Krutiš

Milovník vína Václav Postránecký se na svou novou roli těší hned ze dvou důvodů. V komedii Bobule bude hrát vinaře, nadto na moravské půdě kolem Pálavy. ‘Jakožto dlouholetého vína pitele i ctitele mě to oblažuje dvojnásob. Tím spíše, že scénář nese všechny znaky poctivého přístupu k věci, již dotyčný dobře zná,’ ocenil herec autorskou i režijní prvotinu Tomáše Bařiny, která se začne točit 20. srpna a do kin vstoupí 27. března 2008.

Poprvé ve sklípku

Producent snímku Adam Dvořák žertem nazývá Bařinovu dráhu ‘od Bobika k Bobulím’. Režisér, který FAMU ukončil před šesti lety, se totiž dosud věnoval hlavně reklamě, kde k jeho nejslavnějším spotům patří právě psík v restauraci. Nicméně Bařina tvrdí, že jeho cesta k celovečernímu filmu byla rychlá a snadná. ‘Ačkoli můj otec pochází z Hodonína, před rokem jsem byl poprvé ve sklípku. A poznal jsem tam tolik zajímavých lidí a vyslechl takovou spoustu historek, že jsem scénář, jaký běžně vzniká rok či dva, napsal za několik měsíců,’ prohlašuje filmař, kterému už za studií vynesl uznání školní snímek Nelásky.

Cesty zpátky

Hlavní roli v něm hrála Barbora Seidlová, která se objeví i v Bobulích – její postava prý ‘zařídí’, že do komedie s přívlastky vinařská či zlodějská pronikne také love story.

Jak se potká svět zločinu s vinohrady? Hlavní hrdina a jeho přítel – hrají je Kryštof Hádek a mladší bratr Jiřího Langmajera Lukáš Langmajer – se živí v Praze drobnými podvody. Když už jim hoří půda pod nohama, hledají útočiště, kde je nikdo nenajde – a vzpomenou si na Hádkova filmového dědečka, moravského vinaře, kterého ztělesní Lubomír Lipský. Ale podvodníkovi, jehož předobraz Bařina našel v cestovateli na vládní útraty Lukáši Kohoutovi, změní pobyt na vinicích život. ‘Návrat ke kořenům je jedním z témat Bobulí. Kdo už neví kudy kam, ať jde zpět na začátek,’ míní Bařina. Paradoxně režisérovi prý víno nedělá moc dobře – na rozdíl od jeho týmu. Hádek říká opatrně, že se těší na Moravu, Langmajer přiznal, že ‘ochutnávat’ umí opravdu poctivě.

Hlavně nepít na zlost

Místní pěstitele vína budou hrát vedle Postráneckého také Lucie Benešová, Miroslav Táborský či Tomáš Matonoha. ‘Je to má první role, kde si nemusím dávat pozor na svůj moravský přízvuk. Naopak, konečně budu moci mluvit, jak mi zobák narostl,’ libuje si Matonoha.

Nicméně největší potěšení dává najevo Postránecký. Na otázku, zda bude mladší kolegy školit ve správném pití vína, vesele odpovídá: ‘Jistě, to přece dělám celý život! Od sedmnácti let, kdy jsem z Prahy přišel do Uherského Hradiště. Na Moravě jsem se naučil všecko, co chlap potřebuje pro život: piju moravsky, jím moravsky, zpívám moravsky, ženu jsem si tam našel. Piju tak dobře, že jsem měl ve všech divadlech funkci referenta pro družbu, ani šest lahví vína mě neporazilo. A kdybych měl dávat rady, ta hlavní zní – Nikdy nepij na zlost,’ vzkazuje Postránecký, mimochodem dávný kmotr Vinné galerie, která s filmaři spolupracuje.

Bobule nejsou prášky

Pro třicet natáčecích dní mezi vinohrady si Bařina záměrně vybíral vesměs pohodové lidi, herce i členy štábu. Stejně slunná nálada by měla dýchat i z filmu. ‘Víno pro mě symbolizuje život. Taky pestrost – na rozdíl od ostatních druhů alkoholu je každé jiné. Tudíž doufám, že i náš film bude podobný vínu: šťavnatý, hravý, veselý, jiskřivý, plný emocí. Že na něj přijde hodně lidí a že nepřijdou jen jednou,’ věří režisér.
Na Moravě se titul Bobule určitě lehce uchytí, ale ostatním producent přece jen pro jistotu vysvětluje, co to slovo znamená – samozřejmě kuličky vína. ‘Nesmějte se, každý to neví. Už jsem se v Praze několikrát setkal s reakcí – A co to vlastně je, ty bobule? Nějaké prášky?’ směje se Dvořák.

MIRKA SPÁČILOVÁ, Mladá fronta Dnes, 15.8.2007

Hudební festival Znojmo 07, který se koná až do konce tohoto týdne ve Znojmě, představuje klasickou hudbu netradičními způsoby. Jednou z řady akcí, která to dobře dokumentuje se uskuteční tento pátek večer ve štukovém sále louckého kláštera. Skladby Ludwiga van Beethovena zahraje cimbálová muzika a posluchači koncertu budou přitom degustovat víno. Spojí se tak klasika s folkórem a navíc i vínem. O krátký rozhovor v této souvislosti jsme požádali uměleckého ředitele festivalu dirigenta Romana Válka.

Neurazí tento způsob hry posluchače vážné hudby a neodradí milovníky vína?

Nápad přitáhne obě části publika. Ti první jsou zvědavi jak si cimbál poradí s klasikou, druhá půlka přijde posedět se sklenkou vína při dobré muzice.

Je vůbec možné, aby víno podle hudby vybral sommeliér?

Jak vidíte, je. Před koncertem sommeliérovi popíšu skladby jaké bude hrát cimbálová muzika OLINa. Například jiskřivé a svěží nebo vážné a pomalé a on podle toho vybere vzorky vín. Jestli to tak dělával Beethoven nevím, ale Mozart určitě. To je známé i z historie. Po koncertu pokračuje beseda u cimbálu se Stehlíkovci.

Jaké skladby vyberete?

Skladatelova nejznámější díla například Pro Elišku, Osudovou. Při této příležitosti bych rád všechny příznivce klasické hudby pozval na neděli kdy v Mikulášském kostele zazní na závěr festivalu málo hraná Missa Solemnis. Skladba patří k Beethovenovým vrcholným dílům srovnatelným právě s Osudovou devátou symfonií. Autor toto duchovní dílo tvořil čtyři roky, světlo světa spatřilo tři roky před jeho smrtí. Zazní v podání zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů a Pražského filharmonického sboru.

Festivalem už prošli Bach, Händel, Mozart, Beethoven, kterého autora přiblížíte v příštím roce?

Znojemský festival spojuje hudbu, gastronomii, víno i architekturu. Koncerty se pořádají v historickém centru a přitahují posluchače, což se v některých městech nedaří. Přeji mu, aby přízeň múz i posluchačů vydržela i v následujícím ročníku, který ovládnou tóny italské barokní hudby a jejího představitele Antonia Vivaldiho.

Všudypřítomné je v těchto dnech propojení hudby a vína ve Znojmě. Ne nadarmo má festival Znojmo 07 podtitulek Ludwig wein Beethoven. Bez vína se neobešlo ani slavnostní předávání klíčů představitelům festivalu před znojemskou radnicí ani setkání znojemského a retzského festivalu na Heilige Steinu (Svatém kameni) nedaleko Hnanic. Sklenku na zdar obou akcí tam pozvedli (zleva) znojemský starosta Petr Nezveda, místostarosta Retzu Karl Burkert i šéfové moravského a rakouského festivalu . Ludwig wein Beethoven přivádí hudbu do všech koutů a zákoutí Znojma. Muzikanty bylo možné potkat u zdi pivovaru stejně jako u městských hradeb.

Znojemský týden, 29/2007, Kultura, (jm)

Zúčastnila se tu společenských akcí v rámci dne Putování za vínem a vzhledem k řadě srdečných uvítání bylo zřejmé, že tu není poprvé.

Navštěvujete tento kraj také soukromě nebo jen v rámci společenských povinností?

‘Mám tu mnoho přátel a velmi si přeji, abych měla víc času poznat blíže tento kraj. Zatím se to tak z devadesáti procent děje jenom ve snu. Soukromému výletu brání především mnoho práce v divadle, ale až se to jednou podaří, tak si to budu užívat.

Místní vinaři Vás řadí mezi znalce a také jste členkou pražského sdružení Dámy vína, jaká je jeho činnost?

Sdružení sestává ze čtyř vinařských profesionálek nebo poloprofesionálek a já jsem tam amatérskou ozdobou. Dámy říkají, že mám talent, já se tomu bráním, ale pravda je, že mám k vínu ohromnou lásku a chutná mi to. Víno si šetřím jako poklad pro sváteční chvíle. V rámci Dámy vína si zveme obchodníky se zahraničními víny a srovnáváme. Nedávno to bylo Španělsko, Argentina a před časem jsem našla zalíbení v Burgundských vínech, která mají, podle mého názoru, blízko k Moravě. Ochutnáváme vína z celého světa, ale nejhezčí je stejně vždycky ten návrat k vínům z jižní Moravy, je to náš dobrý domov a to bez jakéhokoliv lichocení.

Máte své oblíbené víno?

Dneska se to tady v Habánských sklepích chystám překoštovat, ale mým dlouhodobě oblíbeným vínem je zdejší Rulandské modré. V Mikulově mám ve vinotéce svatého Urbana svou soukromou kóji, kde mám řadu svátečních lahví s vínem, ale nemám ani čas z nich upíjet, tak stárnou. Možná z nich bude jednou dobrý archív.

Nový život, 5.4.2007, Dagmar Humpolíková

Známý houslový vir­tuos Pavel Šporcl si na nedostatek práce rozhodně nemůže stěžovat. Rád si ale najde volnou chvíli, kterou stráví se svými blízkými a přáteli u sklenky dobrého vína. A právě podzimní večery jsou k tomu jako stvořené. O Pavlu Šporclovi je už dlouhou dobu známé, že má velice vřelý vztah k jižní Moravě. Má tady mnoho přátel i mezi uznávanými vinaři a majiteli proslulých vinných sklípků. „Pokud mám zrovna večer, kdy nevystupuji, rád si otevřu láhev nějakého dobrého vína,“ svěřuje se Šporcl.

Přátelé

„Nejen že ten lahodný nápoj neodmyslitelně patří k okamžikům pohody při setkání s lidmi, které mám rád, ale když se pije s mírou, funguje i jako lék,“ vysvětluje známý houslista.

„Když mám dostatek času, rád si pro dobré víno zajedu ke svým přátelům na Moravu. V těchto týdnech se mi to ale kvůli práci bohužel nepovede,“ lituje Šporcl. „V nejbližší budoucnosti svoji případnou cestu za vínem vidím taky dost bledě,“ lituje Šporcl.

Stres

Právě totiž vydal nové CD se skladbami Antonína Dvořáka. Týden také strávil ve Spojených státech a v listopadu ho čeká dvořákovské turné po deseti městech Čech a Moravy. „V takových chvílích k nákupu kvalitního vína, ale i různých lahůdek, které k němu patří, využiji například akci Podzimní festival vína v supermarketu Delvita,“ svěřuje se Šporcl.

Výběr

„Nabízejí tu nejen široký sortiment za výhodné ceny, vína navíc doprovází doporučení našeho předního sommeliéra Petra Viceny,“ dodává houslista. Šporcl také oceňuje fakt, že tak může spojit nákup dobrého vína se sháněním těch nejlepších surovin na pohodovou večeři nebo slavnostní oběd.

Super.cz, 20.10. 2006, (vlk)

Znojmo: Tento víkend se konal první ročník znojemského burčákového festivalu – Burčákfest 2005. Akce s bohatým programem se konala ve všech prostorách Louckého kláštera. Slavnostně ji otevřeli v pátečních odpoledních hodinách Ing. Pavel Vajčner, generální ředitel Znovínu Znojmo, Ing. Irmann za organizační agenturu a starosta města Pavel Balík. Burčákfest je slavnost především burčáku, hudby a kulinářských specialit. Bylo opravdu z čeho vybírat. „ Návštěvníci budou mít možnost ochutnat tři druhy bílého burčáku a jeden červený. Takže si mohou vybrat Muškát moravský, Veltlínské červené ranné, Müller thurgau a Zweigeltrebe. Samozřejmě jsou k ochutnávce připravena i vína Znovínu,“ řekl na úvod ředitel Znovínu Pavel Vajčner.

Labužníci okusili kulinářské speciality, ryby jako losos či kapr na několik způsobů nebo si mohli vybrat ze zabíjačkových lahůdek – ovar, mozeček, pečínka, knedlíky, křen a zelí…prostě, kdo dává přednost tradiční české kuchyni, přišel si v areálu Louka na své. Součástí programu byla příjemná hudba, vystoupili Paroháči, Petr a Hana Ulrychovi, František Nedvěd a další. Akce si určitě získala a ještě i získá své příznivce, výborné pití doplňoval příjemný program, který na rozdíl od Vinobraní nemůže překazit déšť, a tak se společně budeme těšit na další ročník.

Mezi spokojenými hosty se se sklenkou znojemského vína pohyboval s úsměvem písničkář, básník a hlavně pohodový člověk Václav Koubek.

„Koupili jsme zde s kamarády sklep v Hnanicích. Nazvali jsme ho U tří andělů a už se těšíme jak budeme ochutnávat vínko, zahrajeme si a posedíme s přáteli,“ prozradill Václav Koubek.

Hrajete hodně po klubech, konkrétně ve Znojmě jste v jedné hospůdce vystupoval několikrát. Lákají vás malé, sklepní prostory i z tohoto pohledu?

“Určitě, ty menší prostory jsou mi bližší. Pro mě je léto zimou. V létě se stejně lidé moc nesoustředí, jsou myšlenkami u vody. V zimě si v pohodě sednou do sklepa, dají si dobré pití, spíše jsou vnímavější k tomu mému světu.”

Chystáte nějakou hudební novinku?

“Novinku ano, ale ne hudební. Chtěl bych do budoucna více psát. Už mi vyšel zpěvník s mými písněmi ze sedmi desek, které jsem vydal. Básně jsou také u zpěvníku. Rád bych pokračoval.”

Máte někoho, s kým by jste si rád zahrál, kdo je tzv. Vaše krevní skupina?

“Rozhodně pár takových lidí či kapel mám. Třeba se mi hodně líbí židovská muzika, bulharský folklór, moravský folklór nebo skupina Trabant…Těch by bylo..”

Poděkovali jsme za rozhovor a zanechali umělce v objetí cimbálových tónů, které se nesly Louckým klášterem.

Znojemský týden, 40/2005, Aktuálně, (ard)

Uznávaný znalec historie houslí a propagátor vážné hudby Jaroslav Svěcený sjezdil s houslemi celý svět. Při svých cestách se setkává s různými víny. Zajímalo nás, zda mu bude chutnat vítěz testu z Moravy – Pálava pozdní sběr 2002 Josefa Valihracha.

Tak co, zahrálo vám do noty?

. . . . Zahrálo mi do noty, už když jsem “okoštoval” jeho vůni, ta je úžasná. Pro někoho možná až moc výrazná, ale mně se to líbí. I chuťově je úžasné. Chuť v ústech dlouho vydrží, a to je, jak říkají vinaři, určitě známka dobrého vína… Tohle víno je opravdu kvalitní. Myslím, že může úspěšně konkurovat špičkovým zahraničním vínům.

Jste vinařský patriot, nebo pijete i zahraniční vína?

. . . . Nejsem patriot v tom smyslu, že bych pil víno jen z jedné oblasti, ale piju spíš evropská vína. Sem tam mi zachutná něco z Kalifornie, někdy chilské víno, ale spíš jen jako zajímavost. Na víno jsem Evropan.

Při svých cestách jste určitě navštívil spoustu vinařských zemí a jistě jste ochutnal zajímavá vína. Utkvělo vám některé výjimečné v paměti?

. . . . Koštoval jsem víno i v takových netradičních vinařských zemích, jako je Jordánsko, a zjistil jsem, že i tam umějí dělat výborná vína, třebaže je téměř nikdo nezná. Takový merlot od hory Nebo chutnal skvěle.

Jste sběratelem vzácných houslí, jste i sběratelem vín?

. . . . Nedávno jsem točil v rozhlase pořad s názvem Nejen ve víně, ale i v houslích je pravda. A o tom jsem naprosto přesvědčen. Stejně jako si víno musí poležet pár let v lahvi, aby bylo kvalitní, tak i housle potřebují čas, aby “vyzrály”. Rozdíl je jen v té délce, u houslí to není třicet, ale třeba tři sta let. Jinak je to stejné. Paralela mezi historickými houslemi a špičkovým vínem je neuvěřitelná, obojí je o lidském umu, kumštu, o lásce k práci… To nemůže dělat člověk, který uvažuje jen komerčně, vinař musí propadnout svému vínu, pak si myslím, že má šanci na úspěch.

A jste tedy sběratel vín?

. . . . Z cest si vína pochopitelně vozím, protože mi připomínají místa, kde jsem hrál. Nejsem ale žádný sběratel, který by do vína ukládal peníze, který by chodil kupovat vína na aukce. Vína si kupuju na pití. Ale když získám třicet čtyřicet let staré bordeaux, tak si ho schovávám na výjimečné příležitosti.

Víno je pro vás tedy spíš sváteční pití?

. . . . Nepiju víno pravidelně, vychutnám si ho jen, když si na něj udělám určitou náladu. Pak si sednu a otevřu si lahev – s manželkou nebo s přáteli. Víno si rád užiju. Proto si také vybírám kvalitní vína. Když už piju víno, tak už to musí být něco.

Mladá fronta Dnes, 23.9.2003, (hve)

Šatov: Existují knihy i filmy o víně, ale mluvené slovo jako by se tomuto tématu vyhýbalo. Tento stav se rozhodl změnit vinař Roman Polák: „Není to můj nápad, vše začalo před dvěma roky, kdy milovníci vína a dobré zábavy projevili o vydání zvukového nosiče zájem.“ Nakonec se Polák rozhodl spojit vyprávění o víně s hudbou, o kterou se postarala Cimbálová muzika Jožky Severina. „Lidé si rádi poslechnou hudbu či zajímavé vyprávění. Ti jistě přivítají vydání tohoto cédéčka, které nejen pobaví, ale i poučí,“ tvrdí Polák. Mimo jiné se zde představí tři druhy vín, jako bonus je na CD fotogalerie ze života vinaře. Zvukový nosič byl slavnostně pokřtěn za přítomnosti miss Moniky Žídkové sektem. Ve vinohradu a ve vinném sklepě. „Za Romanem Polákem jezdíme celá rodina tak dvakrát až třikrát do roka. Je to zde úžasné,“ konstatovala Žídková. „Víno je pro mne pohoda, sluníčko, setkání s lidmi. Po červeném víně, které jsem dříve upřednostňovala, jsem přešla na bílé. Zvláště mi chutná Tramín.“ Bývala miss měla možnost ochutnat vína z celého světa, ale k moravským má svůj vztah. „Svět je krásný, ale Morava je Morava. Zde se dělají vína srdíčkem,“ dodala Žídková. Cédéčko s názvem O víně, při víně lze získat ve vinotéce Vínovín za Aralem, dále na této čerpací stanici, v prodejně Supratonu na Horním náměstí a ve Voňavém krámu. „Cédéčkem jsem si udělal radost, kterou chci dát dalším lidem,” řiká Roman Polák.

Znojemsko, 34/2005, (-eis-)

Kojetice: Herečka Martina Hudečková pochází z vesničky Česká Olešná.

Na Moravu ale nedá dopustit, váže jí k ní řada přátel, za kterými ráda jezdí. Například Strážnici považuje za svůj druhý až třetí domov stejně jako Nivnici. Hraje v Divadelní společnosti Alexeje Pyška, v Divadýlku Metro a hostuje také v divadle Skelet Pavla Trávníčka. Zastihli jsme ji na natáčení rozhlasového pořadu ve Vinařském a kulturním centru na Sádku u Kojetic.

“K vínu mám velice přátelský vztah, protože vinný sklípek mám hned ve vedlejším domě,” přiznává Martina Hudečková, kterou známe i z dabingu.” Dabovala jsem v uměleckých zavátých filmech, které se pouští na ČT 2 kolem druhé ráno a málokdo je vidí. Veřejnost v poslední době nejvíce oslovily filmy Deník Bridgit Johnsové 1 a 2, Hříšný tanec a Beverly Hills. Před sebou mám dabing ve dvaadvacetidílném francouzském seriálu, který pojednává o vinařské rodině, a na to se moc těším. Zejména na krásné záběry tamních vinic,” prozrazuje herečka. Netají, že si ji kolegyně občas dobírají kvůli kypré postavě.” Já vím, že stěžovat si není nic platné, že se pro zhubnutí musí něco udělat. To ale ihned ztratím radost ze života a já chci být raději šťastná,” říká Martina, které smysl pro humor rozhodně nechybí.” Vždycky kolegyním na otázku, zda jsem trošku nepřibrala, odpovídám ano, ale narozdíl od vás jsem šťastná.” Ráda si zavzpomínala i na představení Chaos, kde hrála manželku třebíčského herce Oldřicha Navrátila.” Na kolech jsme si při vyjížďce jako manželský pár dvě hodiny měnili názory a sexuolog Radim Uzel do toho sem tam něco vtipného utrousil. Tato hra nás velice s Oldou stmelila a moc ráda jsem se s ním na Sádku opět setkala,” přiznává.

VYTIŠTĚNO Z MOJENOVINY.CZ, http://www.novinytrebicska.cz/trebic/zpravodajstvi_tb/Nt20050524000012.html, Noviny Třebíčska – Vysočina – 24.5.2005, Miroslava Čermáková; foto deník Vysočina

Kojetice / Sádek: Poprvé ve svém životě přijel do Vinařského a kulturního centra na Sádku v Kojeticích skvělý bavič a moderátor zábavných pořadů, gurmán a autor mnoha kuchařek Petr Novotný. Přijel pracovně, protože zde moderoval rozhlasovou nahrávku 41. dílu pořadu Českého rozhlasu 2 Rádiodárek. Rozhovor neodmítl.

Líbí se vám ve vinohradu na Sádku?

Vůbec jsem netušil, že něco takového existuje. Moc se mi tu líbí. Každý krok mě tu doslova šokoval, a to jsem si myslel, že mě jen tak něco nevyvede z míry. Spojení vinařského a kulturního centra, vinařské stezky, no to je přece geniální. A když jsem viděl amfiteátr, říkal jsem si, že tady musí být dokonalá zábava, soustředění a školení různých podniků, svatby a večírky.

Přijel byste sem i nepracovně, třeba s rodinou?

Určitě, ale s rodinou se na Třebíčsko málokdy dostanu. V okolí každou chvíli někde vystupuji a bydlíme s kolegy v podivných drahých hotelích. Rozhodl jsem se, že spát budeme tady.

Jste milovníkem vína?

O mně se to téměř neví, protože národ mě považuje za gurmána, ale jsem zatvrzelý abstinent. A to nikoliv z morálních důvodů, nebo že bych byl vyléčený alkoholik. Já prostě alkohol nemusím. Na pivu ale dělám maso i buřtguláš, s vaječným koňakem doslova kouzlím. Kávy umím s alkoholem skvělý a rád je piju. Jednou byl vinař na Krétě v šoku když zjistil, že tak rád jím a nepiju k tomu víno. Já si dám vepřoknedlozelo a k tomu klidně minerálku. Víno mám ale jako kulturu velice rád.

Dokážete pobavit téměř celý národ. Máte ještě chuť bavit sám sebe a své blízké?

Zábava pro lidi se nesmí brát jako výkopové práce nebo práce v dole, které člověka natolik vyřídí, že musí odpočívat. Já mám jiný systém, já se vlastně bavím pořád. Uspořádal jsem si život tak, abych dělal jen to, co mě baví. Abych podnikal v oboru, který mě baví, neunavuje mě a abych se stýkal jen s lidmi, kteří mi neberou energii. Udělal jsem si ze života nonstop mejdan, v kterém není na únavu místo. Spím tehdy, až mejdan skončí. Já jsem snad ještě unavenej nebyl, protože nedělám nic, co by mě unavilo. Cestou na Sádek jsem se také bavil. Před tím jsem na Frekvenci 1 vysílal s Ivetou Blanarovičovou a tak jsem se dlouho nezasmál. Ze Sádku letím na Krétu natáčet ještě v noci takovej zvláštní film. Moc se na to těším.

Jste také mistr převleků. To jsou vaše nápady?

Nápad na převleky si většinou vymýšlím sám. Mám vynikající osobní kostymérku a někdy mě inspiruje ona. Zkoušela mi jednou kostým Kryštofa Kolumba a prozradila mi, že viděla i skvělej kostým brouka Pytlíka. To mi neměla říkat, protože příště jsem ho hrál. Pak mi šeptla, že tam mají i kostým gotickýho šaška a tak mě přivedla na můj nejmilejší kostým. Když jsem si ho oblékl, měl jsem pocit, že přesně tak jsem ve středověku vypadal.

V čem si v civilu nejraději pohovíte?

Já se neumím oblékat, nemám žádný styl, nic v tomhle směru neumím. Proto jsem v civilu nejraději v krátkejch kalhotách a v tričku.

Vraťme se ještě k zábavě. Jak vás pobavili v poslední době naši nejvyšší politici?

No, to už není až tak velká legrace. Já jsem docela politickej člověk. Dívám se na televizi a čtu noviny, ale do politiky bych nikdy nevstoupil. Mám pro to jedinej důvod, protože tam bych se nepobavil. Myslím si, že bych ale na to docela měl, protože to s lidmi umím. Jsem podnikatel a jako majitel velké firmy umím být i tvrdý a nesmlouvavý. Říkal jsem si, proč bych do politiky nešel třeba jen na regionální úrovni, ale sám jsem si odpověděl. Protože by mě to nebavilo!

V oboru bavič vám pomalu ale jistě šlapou na paty mladí rivalové. Jste rád?

V mé agentuře se snažíme takové talenty objevovat. Jsou tu mladší a lepší, mají jinej druh humoru. Bavičem roku je Vladimír Hron a ten mi vždycky říkal, že jednou bude můj nástupce. Jsem rád, že to převzal po mě, protože je opravdu dobrej. Objevují se i noví autoři, kteří dokáží dobře psát. Zapojil jsem i svého syna, aby pro mě psal. Dostal jsem se s ním do zvláštního střetu, protože má drsnej humor. Každé ráno běží v rádiu takzvaná snídaně u Novotných, to jsem já a moje malá dcerka Soňa. Syn píše scénáře denně a je ke mně nemilosdrnej a nekompromisní. Nikdy bych takovej drsnej humor na sebe nevymyslel. Mládež tu drzost v sobě má a někdy to má něco do sebe. Když se obklopím mladejma spoluautorama, cítím, že jsem mladší.

VYTIŠTĚNO Z MOJENOVINY.CZ, http://www.novinytrebicska.cz/trebic/zpravodajstvi_tb/Nt20050517000015.html, Noviny Třebíčska – Vysočina, 17.5.2005, Miroslava Čermáková, foto deník Vysoč

Za studií jsme se učili, že lékař by nikdy neměl doporučovat alkohol. Jedná se totiž o návykovou drogu. Sice patří společně s nikotinem mezi společensky tolerované, ale o nějakém zdraví prospěšném účinku není možné diskutovat ani náhodou. Moderní doba však nereviduje jen vědomosti nabyté v obecné škole. V základech se otřásají dokonce i poznatky vysokoškolské.

Tak třeba můj dědeček, praktický lékař promovaný před více než sto lety, považoval onanii za zhoubu lidstva. Já jsem se o šedesát let později dozvěděl, že tato činnost škodlivá není. A dnešní medicína pokročila ještě dále. Původně zatracovanou sexuální samoobsluhu považuje za počínání zdraví prospěšné a blahodárné.

Oficiální lékařská věda už bere na milost také alkohol a především malé dávky vína. Řekli byste možná, že je alkohol jako alkohol. Pijáci vína jsou však považováni za obecně kulturnější. Především snad proto, že konzumace tohoto druhu alkoholu je nejméně často spojena s kuřáctvím. Stačí jen porovnat kultivované prostředí vinného sklepa se zakouřenou putykou čtvrté cenové skupiny.

Už počátkem devadesátých let minulého století přišel francouzský kardiolog Serge Renaud s pojmem: francouzský paradox. Snažil se jím vysvětlit, proč Francouzi, kteří nedbají příliš na životosprávu, necvičí, jedí tučná jídla, přesto mají relativně nízký výskyt infarktů. Průměrnému Francouzi hrozí zhruba třikrát menší riziko, že umře na infarkt, než stejně starému Američanovi. S největší pravděpodobností je to způsobeno tím, že každý Francouz vypije ročně průměrně 67 litrů vína, zatímco Američan zkonzumuje s bídou 6 litrů. Francouzi ho pijí hlavně k jídlu a dopřávají si ho denně.

Pravidelní konzumenti vína totiž projevují zřetelně nižší sklony k srdečně-cévním onemocněním. Tato jejich záliba vede k prokazatelným krevním změnám, které tento jev dostatečně vysvětlují. Optimální dávka je asi dvě až čtyři deci vína denně pro muže a o něco více než polovina této dávky pro ženy. Absolutním požadavkem je však každodenní konzumace. Občasné napití, třeba jednou nebo dvakrát týdně, nestačí. Denní dávka by pak neměla být vyšší než 6 – 7 deci. A naprosto nepřekročitelným požadavkem je věk konzumenta nad osmnáct let.

Pravidelné pití malých dávek vína však neúčinkuje příznivě jenom na srdce a cévy. Blahodárný účinek zaznamenává i lidská sexualita. Víno rozvazuje jazyk, dodává odvahy, odstraňuje komunikační zábrany. Nemusí to být vždycky ku prospěchu věci. Alkohol totiž často slouží jako jakési morální alibi pro dámy. “Střízlivá bych to nikdy neudělala,” zaznívá tak často z úst svedené a opuštěné. Jinak se však víno vyznačuje sexuálními klady.
Především prodlužuje dobu vzrušivosti, což zejména vítají jedinci postižení předčasnou ejakulací. Příliš krátké vzrušení provázené překotným vyvrcholením popisoval přece už Bohumil Hrabal v Ostře sledovaných vlacích. Chudák Miloš Hrma netušil, že dvě deci vína by mohly jeho sexuální handicap odstranit. A ještě jedna zpráva z poslední doby: malé dávky vína usnadňují a zlepšují ženskou orgastickou schopnost.

Moderní lékařská věda se tak vrací k prastaré biblické moudrosti. Starý zákon považuje víno za jednu z deseti základních potřeb člověka. Spolu s vodou, ohněm, železem, solí, moukou, mlékem, medem, olejem a šatstvem. Podle jiného biblického citátu je víno “Hospodinovým darem těm, kdož jsou truchlivého ducha.” Také sexualita bývá považována za základní znak lidství. Rozhodně potřebnější, než je třeba med a olej.

Dnes bychom na prvním místě asi jmenovali kyslík. Ten je však Bibli neznámý. Bez kyslíku přežije člověk sotva několik minut, zatímco bez sexu třeba celý život. I když mnozí tvrdí, že takový život za mnoho nestojí a trochu se to táhne. Měli bychom proto zcela jasně rozlišovat věci k životu nezbytné a věci život zpestřující, zušlechťující a zkvalitňující. O zařazení vína a sexu k těm druhým už dnes není možno pochybovat.

Právo, 23.11.2004 – Radim Uzel

Rulandské modré často postrádá typický charakter odrůdy. Většina by uspěla lépe jako směsná vína. Tak by se daly shrnout výsledky testu 16 jakostních odrůdových vín, který se odehrával v Národním salonu vín ve Valticích. Nejlépe obstálo víno ze Znovínu Znojmo. A jak chutnalo režiséru Janu Hřebejkovi?

Co na vítězné víno říkáte?

Velice mi chutná. Příjemně mě překvapilo, je to podařené víno. Přiznám se, že u moravských vín obvykle sáhnu po jiných odrůdách, než je Rulandské modré. Vybírám mezi těmi, které jsou pro Moravu tradičnější, jako Frankovka, Svatovavřinecké… Myslím si, že se také velice dobře rozvíjí Zweigeltrebe. Ale tohle víno bych určitě doporučil. Docela mě udivuje, že jde o víno, které nemá žádný přívlastek. Domnívám se, že jeho kvalita odpovídá ceně.

Jaká vína máte nejraději?
Obecně se dá říci, že mám rád bílá vína severní a červená jižní. Severními myslím i Čechy a Moravu.
Podle jakých kritérií víno obvykle volíte?
Záleží na situaci. Když jsem ve spěchu a potřebuji cestou na večírek koupit lahev dobrého vína v supermarketu či u pumpy, dám přednost n

eselhávajícím značkám a sáhnu obvykle po chilské Tarapace či australském Jacob’s Creek. Často si nechám poradit od přátel, kteří mi konkrétní víno doporučí. Zhruba třikrát do roka také vyrážím na Moravu, kde nakupuji přímo od svých oblíbených vinařů. Mám též rád řízené degustace, kde se člověk o původu vín něco dozví, a z nich si pak rád nakoupím pár lahví do svého sklepa.

Při jaké příležitosti si otevřete lahev?

Při jakékoliv. Vlastně piji víno denně. Víno je mým koníčkem. Nejvíc si na něm pochutnám ve sklípku s kouskem sýra a špeku na prkénku.

A nějaká historka, nikoliv snad z natáčení, ale s vínem…

Loni kolem Vánoc jsem trávil večer se svou ženou, Davidem Ondříčkem a jeho manželkou. Po návštěvě oblíbené vinotéky jsme skončili u Davida doma. On krátce předtím dostal od otce archivovací lednici. Vytahoval velmi zajímavá vína a kolem čtvrté hodiny ranní, kdy už jsme byli všichni poněkud opilí, otevřel lahev, která se opravdu vymykala. Říkám mu: Člověče, tohle je tedy fakt senzace. Když se David podíval na lahev, zjistil, že otevřel Chateau Margaux v ceně několika tisíc korun, kterou měl doporučenou vypít v roce 2010. Bohužel jsme tohle fantastické víno pili ve fázi, kdy už jsme jeho kvality nedokázali plně docenit.

11.02.2004, dik, MF DNES

“Já miluju Cabernet Sauvignon. A definice pravého cabernetu je: vstoupil do mě pánbůh v sametovém pyžamu. Jenže pánbůh se do pyžama obleče třeba až po deseti letech zrání vína,” říká šéfredaktor publicistiky televize Nova, milovník dobrého jídla a vína Radek John. “Odmítám označení znalec. Já jsem něco mnohem víc, já jsem totiž milovníkem vína. Znalec ochutnává vzorky a pomlouvá je. Milovník živí vinaře. Když si milovník nějaké víno zamiluje, tak ho nakupuje ve velkém,” vykládá. Víno pije jen k jídlu. “Gurmetství je o hledání ideálního vína k ideálnímu pokrmu. Jsem už asi pět let v této fázi. Když už se totiž začnou pít dražší vína, tak už je nejde jen tak lemtat do sebe. Jde o to hrát tu velkou hru. Dát si tři sousta tří různých pokrmů a hledat k nim ideální víno…” V roce 1994 založil John s kolegy Dlouhý stůl přátel vína. “Když jsme začínali, bylo těžké najít kvalitní víno z této země. Shodli jsme se třeba na Veltlínském zeleném, přinesli jsme dvacet vzorků, ale nedal se pít ani jeden.” S novými technologiemi se však i moravské a české sklepy změnily na laboratoře, které produkují kvalitu. “Šlo to hrozně nahoru.V roce devadesát čtyři byla rakouská bílá vína většinou mnohem lepší než moravská, dnes jsou mnohá z nich srovnatelná.” Kolem Dlouhého stolu přátel vína panují přísná pravidla, nesmí se mluvit téměř o ničem jiném než o víně. “Jednou jsme pozvali jistého umělce, kterého máme všichni moc rádi, ale on při degustaci začal hovořit o terénních automobilech. Už nesměl nikdy přijít – jen ta představa benzínu nám totiž zkazila požitek z vína.” U Dlouhého stolu také nesmějí být ženy, to aby muže nerozptylovaly. Milovnice vína se však nedaly a založily si vlastní Dlouhý stůl. “A jak přišla expanze milovníků vína, tak vznikají další a další klony dlouhých stolů, celá republika by časem mohla být jeden velký dlouhý stůl,” říká John spokojeně. Se svými kumpány totiž inspiroval další milovníky ke vzniku řady podobných spolků. John vlastní sbírku červených vín z Nového světa, a k tomu si sám nějaká dováží z návštěv Francie. Bílá vína nearchivuje, protože jsou prý “krásná, když jsou svěží”, nakupuje je hlavně na Moravě a v Čechách. Hledá prý nejlepší poměr ceny a kvality. “Úžasné víno za sto tisíc umí koupit každý blbec, ale najít víno za 180 korun výtečné kvality, to je umění. A takové se dá třeba na Moravě mezi bílými víny najít.”

Magazín Lidových novin, 19. 11. 2004, Lenka NEJEZCHLEBOVÁ; lenka.nejezchlebova@lidovky.cz

Mezi milovníky vín se řadí nejen celebrity z hudebního či hereckého světa, ale dobré víno chutná i moderátorům různých televizních pořadů. Mezi nejoblíbenější patří i Pavel Svoboda a Šárka Kubelková, kteří jednou do týdně budí své příznivce na jedné ze soukromých televizí. “Víno máme moc rádi a ještě raději si o něm povídáme. Do dobšického sklípku jezdíme několikrát za rok a víno nám chutná. Musí být kvalitní a je jedno, jestli je bílé nebo červené,” řekla za oba moderátory Šárka Kubelková…

Rovnost – jihomoravský den – 7.2.2005, (pš)

Nejsledovanější publicistickou relaci Na vlastní oči sledují i po více než jedenácti letech její existence každý týden zhruba dva milióny lidí. Radek John (50), šéf tohoto projetku TV Nova je pyšný, že stál u jeho zrodu a také na to, že se pořad stal průkopníkem české televizní publicistiky a diváci na to nezapomněli.
„Zároveň se ale stal pořad Moby Dickem, bílou velrybou, kterou by chtěl kdekdo dohnat a ulovit. Zatím ale úspěšně unikáme,“ libuje si Radek John.

Je dnes těžké udržet si novinářskou nezávislost?

Když jsme v létě roku 1993 s Radkem Bajgarem a Josefem Klímou Na vlastní oči vymýšleli, dali jsme si podmínku, že nám do toho nebude nikdo mluvit. I v době, kdy většina médií byla vůči tehdejším vládám a tehdejším politikům servilní, byli jsme kritičtí. Jako jedni z prvních jsme přinesli informace o miliardových podvodech, o zločinech nové šlechty, o nájemných vraždách. Otevřeli jsme znovu kauzu Kajínek a ukázali, že to nebylo pořádně vyšetřené a že není zdaleka jasné, kdo vlastně střílel.

Jak by se vedení televize postavilo k tomu, kdybyste se třeba pustili do nějakého významného inzerenta?

Lidé se na nás dívají proto, že říkáme, co si myslíme. Kdyby chtěl někdo někomu z našich reportérů, kterým diváci věří, zasahovat do práce, nezůstali by tam. Podíl sledovanosti pořadu Na vlastní oči se pohybuje kolem 55 procent, čili je vyšší než „novácký“ průměr.

Kdyby se ukázalo, že chce někdo pořad manipulovat, ztratil by diváky. Nova je naštěstí natolik silná a výdělečná, že kdybychom zjistili o nějakém inzerentovi nekalé věci, obětovala by ho. Nějaký ten milión by v takovém případě nehrál roli.

Opravdu jste nikdy nemuseli čelit žádným tlakům?

Za celou tu dobu jsme se s Vladimírem Železným střetli vlastně jen jednou. Natočili jsme reportáž o podivných sponzorech ODS. Byl mezi nimi i řidič státních lesů, který zničehonic daroval ODS několik miliónů. Doktor Železný namítal, že si je mohl vydělat třeba na burze. Reportáž jsme stejně odvysílali.

V týmu reportérů na Vlastní oči se vystřídalo mnoho mladých tváří, pár matadorů, vy, Josef Klíma a Stanislav Motl zůstávají. V čem to je?

Ve výdrži. Na tohle jádro se nabalují mladí, kteří ale za čas odpadnou. Pořád děláme konkursy, a i když hledáme jen dva lidi, přijmeme deset a necháme je ozkoušet si to. Devět z nich to po půlroce vzdá.
Proč?

Myslí si, že se projdou po obrazovce a stanou se z nich celebrity. Jádro téhle práce ale spočívá v neviditelném, bezejmenném a lopotném hledání v archívech, ve shánění kontaktů a neustálém pracném ověřování informací. Nepotřebujeme televizní hlasatele, ale dělníky k novinářskému ponku.

Vy jste ale od toho ponku taky odešel.

Nedobrovolně. Když se v roce 1997 stala Libuše Šmuclerová, která šéfovala publicistiku, programovou ředitelkou, hledal se nový šéfredaktor. Vypadalo to, že přijde někdo zvenčí, a to jsme nechtěli. Kolegové mě donutili, abych to vzal. Vymínil jsem si tehdy, že budu točit dál. Ale podařilo se mi to jen párkrát do roka.

Publicistických pořadů na Nově pořád přibývalo, teď jich mám na starosti osm – Snídaně s Novou, Na vlastní oči, Občanské judo, Kotel, Rady ptáka Loskutáka, Cestománie, Prásk a Peříčko. Vyjet a natočit reportáž se mi povede jen výjimečně. Publicistika je konfliktní záležitost, různé lidi z ledasčeho obviňujeme a oni nás zase žalují. Takže dost často chodím k soudu.

S jakým výsledkem?

Nikdy soud nedošel k závěru, že jsme neměli pravdu. Zatím jsme prohráli jen jednou a to ještě v podružné záležitosti. Jednalo se o údajnou vraždu mezi veksláky, kdy se v jednom bytě prohazovalo pět miliónů. Z bytu se ztratil jak kufr s penězi, tak všichni, kdo tam byli. Zůstala jen stopa po kulce ve zdi a snad nějaká krev. Zmizely i jejich boty. Zvažovali jsme v reportáži možnost, že to jeden z veksláků celé zinscenoval, aby se mohl i s penězi vypařit. Žalovali mě pak jeho příbuzní, že jsem se jich dotkl, protože jsem nerespektoval, že je soud prohlásil za mrtvé. Mrtvoly se dodnes nenašly. Jinak jsme ale všechno vyhráli.

To musíte mít po každém vysílání Na vlastní oči dost neklidné spaní.

Ani ne. Na co nemáme listinné důkazy, na obrazovku nepustím. Nerad bych se dožil toho, že o někom řekneme, že je šupák, a když nás zažaluje, nedokážeme doložit, že to tak doopravdy je, a on ještě vysoudí tři milióny. Pokaždé musíme mít jistotu, že případný soud vyhrajeme. Jinak do toho nejdeme.

Víme třeba o šíleném úplatku pro jednoho našeho politika. Ale protože to neumíme dokázat, na obrazovku to nepustíme. Jakmile bychom se dostali k důkazu, ihned to odvysíláme.

Není to frustrující?

Nedá se nic dělat. Na druhé straně jsme párkrát zabodovali. Skrytou kamerou jsme třeba natočili, jak jeden plzeňský zastupitel žádá úplatek za přidělení bytu. Musel odejít. Hloubková kontrola na radnici pak ukázala, kolik bytů bylo přiděleno neoprávněně.

Připadá mi komické, že jediný politik, který ohlásil, že mu nabízeli úplatek, byl před mnoha lety Petr Pithart. Neříkejte mi, že v tomto státě nedostal takovou nabídku žádný jiný politik. A to už vůbec nemluvím o tom, kolik toho kdo opravdu vzal.

Co z negativních jevů, které odkrýváte, budí vaše největší obavy?

Propojení policie se zločinci. Je hrozivé, když někdo, kdo má chránit naši bezpečnost a stíhat ty, kdo porušují zákon, je s nimi až po uši namočený. Navíc to policie neumí vyšetřit a postihovat. Dělali jsme třeba reportáž o člověku, který má na krku stamiliónové podvody, související se soudcem Berkou a podvodnými konkursy, ale vyšetřovatelé mu to neuměli dokázat. Naštěstí si pořídil nějaké bordely, takže ho mohli obvinit aspoň z kuplířství.

Nemáte chuť si někdy natočit něco méně deprimujícího?

O tom Na vlastní oči není. Když je něco v pořádku, není to pro nás. Jednou jsem dělal reportáž o soukromé škole, kde vybrali školné, ale nikdy se nezačalo učit. Volali mi pak z jiné soukromé školy, že ničím soukromé školství, ať se přijdu podívat, jak to u nich dobře funguje. Vysvětloval jsem jim, že právě proto k nim nepřijedu. Když je něco, jak má být, tak mě to nezajímá.

Jak vás poslouchám, novinařina vám docela chybí.

Máte pravdu. S reportážemi je to opravdu těžké. Musí se vyjet na dva dny, pak strávit další ve střižně, to se nedá s další mojí prací skloubit. Vrátil jsem se ale k psaní. Dokončil jsem scénář celovečerního filmu, který by se měl příští měsíc začít točit.

O čem bude?

Je to vlastně rekonstrukce neobjasněné loupeže na dejvické poště, odkud zmizelo 27 miliónů, a největší bankovní loupeže u nás, přepadení pancéřovaného vozu Citibanky. Bude se to jmenovat Prachy dělaj člověka, ústředními postavami jsou členové tříčlenného gangu, který obě loupeže dokázal zorganizovat. Budou je hrát Michal Suchánek, Tomáš Hanák a Ondřej Vetchý, režírovat to bude Karel Janák, který dělal Snowboarďáky.

Jakého člověka dělají prachy z vás?

Nějaké peníze vydělám, ale abych řekl pravdu, nemám čas je utrácet. Něco spolkne provoz rodiny, ale vždycky jsme se snažili udržovat děti v pocitu, že peníze nejsou na rozhazování. Mají k dispozici stejné věci jako jejich spolužáci, nic výjimečného. Většinu mé energie spotřebuje práce. A k té potřebuji akorát počítač.

Pokud jde o nějaké zábavné činnosti, když jsem po čtyřech letech vyrazil na led, abych si jako zamlada zahrál hokej, utrhl jsem si meniskus a skončil na operačním stole. Takže mám po sportování.
Čím dál tím víc zjišťuji, jak málo člověk potřebuje. U mě to došlo tak daleko, že si ani nenajdu čas, aby za mě utrácel někdo jiný. Všem, kdo moderují, kupuje Nova dvakrát ročně šaty. Vždycky mi zavolají kostymérky, abych s nimi prošel butiky a něco si vybral, ale za tři roky jsem si k tomu nenašel čas.

Vám nezáleží na tom, jak před kamerou vypadáte?

Od počátku jsme trvali na tom, že chceme vypadat jako normální lidé z ulice. V saku a kravatě toho v podsvětí moc nezjistíte. Zpočátku na nás posílali různé vizážisty, ale úspěšně jsme vzdorovali a džínů a zelených bund jsme se nevzdali. Nejsme žádní manekýni, pro nás je podstatné, aby nám lidi věřili.

Občas vás je však vidět v estrádách. Nepřipadáte si trochu jako „novácký“ maskot?

To bych nerad. Vždycky jsme si říkali zaplaťpánbůh, že máme takovou mateřskou loď, která nás v klidu nechá žít v podpalubí. Bez pořadu Na vlastní oči bychom na ní nepluli. Nejraději bychom zůstali v tom podpalubí, ale Vladimír Železný tvrdil, že nás diváci chtějí vidět i v jiné roli, nejenom jako frajery reportéry. Chtěl, abychom se trochu shodili a udělali si ze sebe srandu. Třeba jak neumíme zpívat. Přistoupili jsme na to, ale nijak si v tom nelibujeme.

V čem si ale libujete, jsou dobrá vína, že?

Vína jsou opravdu jediné, za co utrácím. Baví mě hledat kvalitní neprofláknutá vína. Za láhev burgundského Chateaux Margot můžete zaplatit i půl miliónu. Když tam ale jedete a podíváte se o vinici dál, můžete najít velmi podobné víno za setinu ceny. Víno třikrát dražší nemusí být třikrát lepší.

Francouzi vyhnali ceny hrozně vysoko a cena už neodpovídá kvalitě. Už neposílají vína do anonymních soutěží, protože je tam porážejí vína z Kalifornie, Austrálie, JAR, Chile, Argentiny. I my máme špičková bílá vína, naši vinaři se za posledních deset let hodně naučili. Kdyby za sebou měli silného investora a reklamu, udělají někteří z nich díru do světa.

Čím jste vlastně víc, novinářem, spisovatelem nebo znalcem vín?

Až skončím v televizi, zavřu se v Mikulově, tam mám vinný sklep, kde se dá nahoře bydlet, a napíšu svou bilanční knížku. Chci se vrátit k hrdinovi své první knihy Džínový svět, studentu Petrovi, a napsat, co s ním život udělal, zda se v něm ztratil či neztratil. Myslím, že jako reportér jsem udělal svoje. Téměř stovka reportáží jenom v pořadu Na vlastní oči není tak chudá bilance. Ať se teď předvedou mladí.

19.03.2005, Dana Braunová, Právo