Dobrovolný svazek znojemských vinařkých obcí

Languages

Památky a zajímavosti v obci Tasovice

Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie

Raně barokní stavba z druhé poloviny 17. století, věž – pohledová dominanta obce.

Kostel K. M. Hofbauera

vybudovaný na místě rodného domku K. M. Hofbauera (viz dále), který byl postaven v roce 1933  a slavnostně posvěcen.

Fara

pozdně barokní – raně klasicistní stavba z doby kolem roku 1780.

Sousoší Panny Marie, sv. Šebestiána a sv. Jana Nepomuckého

na náměstí – pozdně barokní sochařská práce z roku 1736.

 
 


Klement Maria Hofbauer – řeholník, poustevník, kněz

(26.12. 1751 Tasovice – 15.3. 1820 Vídeň)

Jeho otec byl Čech – změnil si jméno Dvořák na Hofbauer – matka Němka; v budoucím světci bylo tedy něco slovanského i germánského. Silné tělo s okrouhlým obličejem kontrastovalo s malýma očima, něžným hlasem a jemnýma rukama. Chtěl být knězem, ale nebylo na studie, a proto se učil ve Znojmě pekařem. Nakonec přece jenom s pomocí jednoho dobrodince vystudoval ve Vídni teologii a v Římě vstoupil do řádu redemptoristů. Po složení slibů a vysvěcení na kněze se pokoušel v josefínském Rakousku zavést svůj řád, ale na to nebylo v té době ani pomyšlení; nakonec mu bratrstvo svatého Bruna ve Varšavě přidělilo zpustlý kostel sv. Benna. Tam působil Hofbauer dvacet let.
Začátky byly těžké, chybělo téměř vše, a polský klérus a biskup sám mu v nejmenším nepomohli. Založil s velkými potížemi školu pro chudé, kde mohl brzy vyučovat tři sta padesát chlapců, a pro nadanější školu latinskou; zanedlouho k nim připojil dívčí školu. Chodil žebrat pro své malé svěřence a jednoho dne zažil příhodu, která o něm říká vše. Když se na kohosi obrátil s prosbou, plivl mu ten člověk do obličeje. „To bylo pro mne,“ řekl na to Hofbauer. „Ted‘ mi dejte také něco pro mé chudé děti.“ A ten muž, celý ohromený i zahanbený, mu beze slova vyplatil velkou částku. Často přiváděl ze svých pochůzek po městě děti bez rodičů, jak je sebral na ulici, a sám je čistil od špíny i hmyzu. Začas se malý kostel sv. Benna stával stále víc náboženským střediskem nejen pro německé katolíky, ale pro celé město. Zavedl tam „nepřetržité misie“; v neděli a ve svátek začínaly bohoslužby už v pět hodin ráno, zpovídalo se, kázalo, a kde bylo třeba, nasadil „laické apoštoly“.
Když byl jmenován generálním vikářem řádu pro země na sever od Alp s posláním zakládat pobočky, kláštery, jezdil do Německa, Švýcar i Francie; zpočátku měl na několika místech úspěch, ale nakonec nové pobočky ztroskotaly. Nové neštěstí: Napoleon zrušil 1808 klášter sv. Benna a řeholníci byli pod vojenskou stráží dopraveni do pevnosti Küstrin a teprve po čtyřech týdnech mohli odejít do svých zemí. Většinu z nich Hofbauer už nikdy nespatřil.
Vydal se s dvěma druhy do Vídně s úmyslem cestovat dál do Švýcar nebo Kanady, ale nakonec tam zůstal až do smrti. Měl sice jen skrovné místo zpovědníka uršulinek a správce kůru, ale vídeňská léta byla v jeho životě nejvýznamnější. Působil především ve zpovědnici a na kazatelně, byl duchovním správcem nejen sester, ale zakrátko i nesčetných obyvatel hlavního města. Nebyl rozený řečník, jeho slovní výraz byl dosti drsný, a přesto se před kazatelnou tísnili lidé prostí i vzdělaní; nalézali v jeho slovech to, co u osvícenských farářů marně hledali. Cítili v jeho slovech pevnou víru: „Nemohu pochopit, jak může být člověk bez víry,“ říkával. Prostý kněz se stal středem kruhu významných umělců, spisovatelů, učenců a přitom stejně myslil na své chudé, nemocné, za nimiž chodil do domů. Kdo ho viděl v jeho nuzném vídeňském příbytku, neřekl by, že je zván s úctou mezi šlechtu, že je poradcem nunciů a bavorského korunního prince Ludvíka; měl nepřímo vliv na jednání vídeňského kongresu.
V posledních letech svého života byl k cizím lidem nápadně zdrženlivý; měl k tomu důvod, nejeden z nich se vykuklil jako agent státní policie. Ukázalo se brzy, že je stále hlídán, občas mu zakázali kázat a dokonce ho nutili, aby podepsal vypovězení ze země. Ujal se ho naštěstí císař František a chtěje starému muži vynahradit policejní křivdy, splnil mu jeho nejvroucnější sen: podepsal roku 1830 dekret o připuštění redemptoristů do Rakouska. Jejich příchodu se však už „apoštol Varšavy a Vídně“ nedočkal. Je pochován v kostele Panny Marie Na nábřeží ve Vídni.

Pamětní deska. K.M. Hofbauera se nachází ve foyer znojemské radnice na Obrokové ulici pouze dočasně. Připomíná 250. výročí narození sv. Klementa Marii Hofbauera.

Jan HOFBAUER – Příběhy ze světcova života

Hofbauer dokázal praktikovat i lásku k nepřátelům. Jednou jel ve Varšavě ve voze s jistým magnátem, velkým osvídencem a nepřítelem církve. Ten , když viděl Hofbauera v kněžském oděvu , neodpustil si hlasitě tupit náboženství, kněze a nakonec i samotného světce. Prý pije, mámí z bigotních hlupáků peníze apod. Hofbauer mlčel. Když dojeli na místo, zjistil dotyčný šlechtic, že jej ve voze postihlo ochrnutí nohou a není schopen sám z vozu sestoupit. Klement Hofbauer se ihned nabídl , vzal jej na ramena a postaral se o lékařskou pomoc. Projevil při tom maximální laskavost a vlídnost vůči nemocnému.

Hofbauer, jako všichni jemu duchovně podobní světci, projevoval naprostou bezstarostnost v materiálních záležitostech. Bral doslova prosbu Otčenáše “ … chléb náš vezdejší dej nám dnes “ a slova Kristova “ … nepečujte příliš, co byste jedli nebo čím byste se odívali … váš nebeský Otec ví, co potřebujete … “ . Proto rozdával všude, kde bylo zapotřebí. I v případech, kdy se zdálo, že to není nutné, ale světci působilo přímo rozkoš udělat někomu radost. V jednom vídeňském ženském klášteře, kde byl zpovědníkem sester, měla mít jedna novicka slavnostní slib. K tomu potřebovala nové boty. Klášter neměl na ně peníze, ani rodiče dotyčné. Najednou Hofbauer boty přinesl, koupil je ze svého a ještě obdarované řekl: „Kdyby ti byly malé, koupím nové. “

Světce charakterizoval také smysl pro přirozenou rovnost lidí před Bohem. Nenáviděl privilegia kohokoliv. V tomtéž klášteře, kde působil jako duchovní vůdce sester, platil předpis, že pouze chórové sestry smějí dvakrát až třikrát týdně přistoupit ke svatému přijímání, novicky a zaměstnankyně nikoliv. Hofbauer toto velmi ostře vytkl představené a vymohl na církevních úřadech povolení, aby všichni mohli jako rovní před Bohem přistupovat stejně často ke stolu Páně.

Klement Maria Hofbauer byl také mužem humoru. Jeho vtip byl svérázný, jemně sarkastický, místy šokující. Obzvlášť rád zesměšňoval a dělal si legraci z lidské marnivosti. Nešetřil tady ani nákladná bohoslužebná roucha, která zbyla jako pozůstatek barokní éry. Miloval prostotu v oděvu, což se týkalo i oděvu liturgického, i když jinak si na vznešenou důstojnost bohoslužeb potrpěl. Jeho žák Pajalich vzpomíná, jak v sakristii měl světci pomoci s oblékáním ke mši svaté. Bylo tam nachystáno hedvábné cingulum a překrásný hedvábný ornát. Hofbauer nejprve poznamenal: “Jak krásné, jak krásné!“ Potom se ale na Pajalicha obrátil s ironickou poznámkou: “Podívejte se, jak se lidé tohoto světa ješitně zdobí. Chudáci, ani si neuvědomí, co jsou vlastně tyto hedvábné šaty. Vždyť jsou vyrobeny z lejna jednoho červa.“ Tentýž Pajalich také uvádí, že Hofbauerovi nečinilo potíže jemně ironizovat i ustálené zbožné fráze. Když jednou slyšel modlitbu nad zemřelým: “Pán ti dej věčný pokoj“, obrátil se na Pajalicha slovy: “Myslíte, že tam, na věčnosti, opravdu bude pokoj? Ale ne, tam bude dřiny, až se z nás bude kouřit. Tam teprve poznáme, co znamená pracovat a pořád jen dobro konat.“

Oblíbeným terčem jeho vtipů byla též ateistická filosofie v osvícenském podání. Od něho pochází dnes často používaný výrok: ”Co všechno musejí ti nevěřící věřit, aby nevěřili.

Jeho schopnost ovládání byla obdivuhodná. Ač cholerické letory, přesto dokázal askezí a sebevýchovou, přičemž se mu stala modlitba důležitým zdrojem síly, svou povahu zvládnout. Jednou večer přišel za ním nějaký chlapec prosit, jestli by Hofbauer mohl na malý okamžik zaběhnout k babičce na předměstí, je prý nemocná. Vypravil se, i když byl unaven. Našel babičku, jak sedí v dobré náladě u stolu, ačkoliv očekával, že se setká s umírající starou ženou v posteli. Světec zachoval klid a zeptal se, jak se jí daří. Odpověděla s typickou naivitou tehdejších chudých lidí: “Potřebuji naléhavě třicet krejcarů a protože jsem o vás slyšela, že pomáháte chudým, nechala jsem si vás zavolat.“ Hofbauer místo rozčílení a ostrého pokárání za troufalost ji ihned obdaroval vším, co měl momentálně u sebe a laskavě si s ní pohovořil.
Nemocní, chudí a opuštění byli mimořádným předmětem jeho obětavé lásky. Jistá vdova o něm vyprávěla toto: “Z vlastní zkušenosti vím, jakou lásku měl páter Hofbauer k nemocným. V tuhé zimě a za nejhoršího počasí je navštěvoval i v hluboké noci. Na cestě se modlil růženec a nesl s sebou malou svítilnu, aby viděl. Můj otec ležel dlouho nemocen a nám všem byl pater Hofbauer andělem útěchy. Tato obětavost kněží nebyla v osvícenské éře samozřejmostí.

Hofbauer měl zvláštní dar obracet umírající, často zapřísáhlé svobodné zednáře a odpůrce Církve, k Bohu. Málokdy se stalo, že by někdo nebyl na smrtelné posteli získán jeho laskavostí a kouzlem jeho osobnosti a nepřijal svátost nemocných, dle tehdejší terminologie “poslední pomazání“. Jednou byl volán k člověku, jenž na smrtelné posteli pronášel rouhavá slova.

Kněze, kteří k němu byli voláni, posílal všechny “k čertu”. Zoufalá rodina se nakonec obrátila na Hofbauera. Ten přišel i když slyšel klení a rouhání umírajícího, prohlásil naprosto klidně: “S tím budeme brzy hotovi.“ Stačilo pár vlídných vět, úsměv a pohlazení. Nemocný se vyzpovídal, zbožně přijal tělo Páně a zemřel. V ojedinělých případech však ani Hofbauer nepochodil. Byl ve Vídni volán k očnímu lékaři Barthovi, jenž proslul jako jeden z mála otevřených ateistů, popírajících přímo existenci Boží. Drtivá většina osvícenců té doby v Rakousku Boží jsoucnost výslovně neodmítala, pouze Boha omezovala dle Voltaireova výroku na “Hodináře, jenž zkonstruoval stroj a dál se o něho nestará, nechává ho běžet … “. Barth byl se svým ateismem spíš výjimkou. Hofbauer vstoupil do jeho pokoje. Barth ležel na smrtelné posteli. Když uviděl kněze, o jehož horlivosti tolik slyšel, posměšně poznamenal: “Tak do toho, apoštolská hlavo.“ Hofbauer prokázal, že ani v takových situacích neztrácí smysl pro humor a odvětil mu: „Tak do toho, sokratovská hlavo.“ Barthovi se knězova vtipnost líbila a vlídně ho přijal. Strávili spolu několik hodin ve výměně názorů. Hofbauer se jej snažil trpělivě a ve vší vlídnosti přesvědčit, avšak marně. Odešel s nepořízenou, ale rozloučil se s těžce nemocným lékařem přátelsky a laskavě s ujištěním o své modlitbě za něho. Smíme doufat, že ateista Barth někde na hranici mezi životem a smrtí se přece jen rozhodl pro Krista a účinná lítost ho dovedla ke spáse. Světec proslul zejména ve Vídni jako vynikající debatér a apologeta katolické víry proti protestantům, osvícencům, svobodným zednářům, židům i ateistům. V diskusích se nikdy nerozpálil hněvem, dovedl pokaždé zachovat patřičný klid a věcnou argumentaci. Těmito zbraněmi vyhrával. V určitých situacích ale dokázal polemiku odmítnout. Jeho mimořádné charizma rozlišování duchů mu dovedlo u celé řady lidí, kteří jej vyhledali, aby s ním debatovali, ve skutečnosti s úmyslem porazit ho v diskusi, odhalit hřích jako příčinu rozchodu s Církví a Kristem. V takových případech Hofbauer ukázal návštěvníku na kolena a řekl: “Klekněte a vyzpovídejte se. Pak budete smýšlet jinak. Příčinou vašeho odmítání Krista a Církve je nevyznaná vina.“ Pokaždé uhodil hřebík na hlavičku.

Hofbauer zpovědník přitahoval jako magnet též skrupulanty, protože na rozdíl od celé řady jiných kněží měl trpělivost vyvracet jim jejich úzkosti a pochybnosti, zejména tím, že je dovedl obrátit v žert. Když mu jeden hostinský jménem Kraus, zbožný a řádně žijící katolík, ale skrupulant, chodící k Hofbauerovi ke zpovědi, řekl že jeho pochybnosti se zdvojnásobily, odpověděl světec vesele, ale zároveň s výstrahou, že i jeho duševní kapacita má hranice: “Víte, pane Kraus, jeden Kraus, to ještě ujde, ale dva Krausové, to už ne, ti by mne zničili“.

Co nenáviděl, byla nepoctivost a podvody. Stalo se, že mu jednou někdo svěřil hodinky do opatrování. Měl je ve svém vídeňském bytě, který se skládal vlastně jen z jedné světnice, připomínající klášterní celu: bez obrazů, pouze s křížem na stěně, jinak jenom postel, stůl, židle, věšák na skromné šatstvo a polici na knihy, jež nedostačovala, takže se literatura vršila na zemi v rozích i podél stěn. Do bytu chodili v hojném počtu studenti, fascinováni jeho porozuměním pro mladé lidi, schopností hovořit jim o Bohu a Ježíši Kristu jejich jazykem, radostnou veselostí, pohostinností a neustále otevřenou rukou vůči nemajetným z nich, kteří nikdy neodešli od něho bez nějakého krejcárku “na přilepšenou“. Našli se však mezi nimi různé charaktery. Hodinky se najednou Hofbauerovi během rozhovoru se studenty ztratily. Nepředpokládal krádež a začal je hledat. Přítomní studenti s ním. Zvlášť velkou horlivost projevoval jistý gymnasista, jež neváhal zalézt až pod postel. V tom začaly hodinky bít. Ne však někde v koutě, ale v gymnasistově kapse. Ten zrudl a hodinky vytáhl. Hofbauer se na něj přísně podíval a pak klidně, ale důrazně mu řekl, ať víckrát za ním nechodí.
Neměl rád přemrštěnost, neboť v ní viděl nebezpečí upadnutí do pokrytectví. Nesnesl ani při bohoslužbách úzkostlivé zachovávání rubrik na úkor jiných hodnot. Když jeho známý kněz po přijímání čistil kalich příliš pečlivě, takže se mše svatá zdržovala, přistoupil Hofbauer k němu u oltáře a potichu mu řekl: “Bratře, nech také něco andělům.“
Co miloval, byla apoštolská horlivost spojená s láskou k modlitbě, obětavá služba druhým a radostná mysl. Měl vnitřní odpor ke každé vlažnosti a prostřednosti, zvlášť když se týkala poslání, k němuž se člověk dobrovolně zavázal. Vyjádřil se jednou takto: “Raději chci slyšet zpověď celého regimentu vojáků než deseti vlažných řeholnic.“
Bral vážně Kristovu výzvu k dokonalosti. Přitom ale nechápal úsilí o dokonalost egocentricky jako snahu o osobní spásu bez ohledu na spásu jiných. Proto také dovedl svým penitentům říct, aby děkovali Bohu též za to, že je některých chyb a náklonností nezbavil, tím více aby se přestali zabývat úzkostlivě sebou, svojí dokonalostí a hleděli spíše na svoje okolí, na bližní, kteří potřebují jejich pomoc. Sám také děkoval Pánu, že jej úplně nezbavil sklonu k prchlivosti. Řekl o tom: “ …popudlivost, to je, žel Bohu, má chyba a děkuji za ni Bohu, sic bych přišel do pokušení, abych z úcty před sebou sám sobě políbil ruku. Prosím Boha, aby mne nezbavil popudlivosti; ta mne udržuje v pokoře a chrání od pýchy“.
Vybrané momentky z Hofbauerova života nám ilustrují obraz světce. Nikoli postavy vytržené z reálného života, ale člověka z masa a krve, který měl svoji letoru, své představy a názory o světě a svůj způsob jednání s lidmi. Nechal se ale ve svém životě vést Pánem, jemuž řekl v daném okamžiku své “Staň se“, k cestě, jakou On před ním předestřel. Tou nebylo a není nikdy nic jiného než naplnění požadavku blíženské lásky.


Jan Jahn – pedagog, spisovatel, teolog, gramatik, filolog – orientalista

(18 .6. 1750 Tasovice – 16. 8. 1816 Vídeň)

16. srpna 1816 zemřel ve Vídni Jan Martin Jahn pocházející z Tasovic. Tento doktor teologie, původně premonstrát loucký, se po zrušení kláštera stal profesorem starých řečí na olomoucké stavovské akademii a později ve Vídni, kde byl povýšen za kanovníka u sv. Štěpána. Během svého života vydal mnoho vědeckých bohoslovných knih. Tasovicím pomohl také tím, že uložil kapitál 3940 zl. k. měny, jehož úroky měly být každý rok rozděleny mezi dva obecní chudáky a dva nemajetné pilné žáky.


Iva Kotrlá (rozená Brázdová) – básnířka, prozaička

(16. 12. 1947 Tasovice)


Mojmír Koupilek – pedagog, básník

(16.8.1944 Kojetín)
Místa působení: Tasovice, Znojmo, Jaroslavice. V obci působil jako pedagog na místní škole. Napsal a vydal vlastním nákladem sbírku básní Abeceda


Střebovský kopec

– přírodní památka,
kterou tvoří nevysoká vyvýšenina (230 m n.m.) v polích mezi Načeraticemi, Tasovicemi a Derflicemi. Ke spatření zde totiž jsou některé chráněné druhy rostlin, jako jsou např. křivatec český, koniklec velkokvětý či divizna brunátná.


Pekařská pouť

Rok co rok se koná v rodné obci svatého Klementa Maria Hofbauera poutní slavnost spojená s výstavou pekařských a cukrářských výrobků. Bylo tomu tak i letos, v den 185. výročí jeho povolání na věčnost. Bratři redemptoristé P. Jan Zemánek a P. Zdeněk Šilhánek, kteří zde působí, za pomoci místních dobrovolníků připravili velkolepou přehlídku dobrot příslušníků moučného cechu. Přijeli z Polska, Slovenska, z Čech i z Moravy. Zcela zaplněný kostel signalizoval, že věřících bylo nejvíce za oněch pět let, co se tato ojedinělá akce koná. Ostatně význam slavnosti podtrhla i účast krajského hejtmana Stanislava Juránka, jakož i starosty Tasovic Josefa Sabáčka.

A bylo skutečně co obdivovat! Nejen sál kláštera, ale i interiér kostela byl plný krásně aranžovaných výrobků, které dosvědčovaly zručnost a nápaditost mistrů pekařů. Jen z Polska, kde si sv. Klementa nesmírně váží, jich přijelo šestnáct. Škoda jen, že své umění nepředvedli také jejich kolegové ze Znojma a okolí. Zastoupeny byly pouze Mramotice místní cukrárnou. A tak čest světcova kraje zachraňoval pouze Znovín, který připravil ke slavnosti polosuché jakostní víno Sankt Klemens, vinětou a textem připomínající patrona Vídně a Varšavy. To se těšilo všeobecnému zájmu poutníků, jakož i polských pekařů, kteří ho obdrželi za svou účast na pouti v Tasovicích.

Slavnostní bohoslužby se zúčastnilo více než deset kněží, z nichž hlavním celebrantem byl sudetoněmecký kněz, rodák z Vidnavy na Jesenicku, Msgr. Anton Otte z Ackermanngemeinde z Prahy, nositel Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Ten se ve svém velmi podnětném kázání, proneseném v perfektní češtině, zamyslil nad důsledky druhé světové války, od jejíhož ukončení letos uplyne šedesát let. Posteskl si, že Češi dosud plně nedocenili význam 1. května 2004, tedy svého vstupu do Evropské unie. Když nic jiného, znamená toto datum pro nás a všechny následující generace mír. Válka mezi státy Evropské unie je nemyslitelná. V druhé části svého proslovu zdůraznil význam sv. Klementa Maria Hofbauera pro sjednocenou Evropu. Po tatínkovi Moravan, po mamince Němec, ovládal několik jazyků, určitě češtinu, němčinu, polštinu, Evropu prošel křížem krážem – z Tasovic do Říma, z Říma do Varšavy, z Varšavy do Vídně…

„Je to tedy rozhodně Evropan v tom nejlepším slova smyslu. A tak může být světec i v dnešní době vzorem pro vzájemné bezproblémové soužití Čechů, Poláků a Němců,“ zakončil své kázání Msgr. Anton Otte.

Tedy příští rok na shledanou v Tasovicích. A to nejen tam, neboť ve Znojmě na Václavském náměstí bude v roce 2006 slavnostně otevřeno Muzeum sv. Klementa Marii Hofbauera.

Znojemsko, 12/2005, Pavel Kryštof Novák