Dobrovolný svazek znojemských vinařkých obcí

Languages

Památky a zajímavosti v obci Prosiměřice

Páter Václav Kosmák

(*5. 9. 1843 v Martínkově – + 15. 3. 1898 v Prosiměřicích)

Kněz a ve své době velmi významný moravský spisovatel a vlastenec Václav Kosmák se narodil v rodině mistra krejčího Antonína Kosmáka v Martínkově. Protože byl všestranně nadaný, doporučil jej místní farář ke studiu. Gymnázium navštěvoval v Jihlavě a v roce 1862 vstoupil do brněnského semináře. Tam byl 4. června 1866 vysvěcen na kněze. Již v době studií vynikal mimořádnou stylizací zejména v německém jazyce. Ovšem od roku 1859 začal psát česky, neboť na sobě pociťoval nepříznivé vlivy německého prostředí. Psal články, fejetony, črty i básně, které byly otištěny v různých časopisech.

Jeho románů, povídek je opravdu nepřehledná řada. Proslavil se zejména líčením života venkovských lidí, mezi kterými celý život žil a pracoval. Povídky zveřejňoval pod názvem Kukátka, které proslavily jeho postřeh a bystrost. Asi před sto lety totiž jezdili na venkov „kukátkáři“ se svým zařízením na prohlížení obrázků – jakési první diaprojektory. Kosmák chtěl jako spisovatel svým čtenářům obrázky ze života nejen ukázat, ale i vytvořit a popsat. A tak jeho „kukátka“ představují více jak dvě desítky knih. Václav Kosmák skládal i písně, texty a psal příležitostné články do novin.

Jeho prvním působištěm kaplana byly Moravské Budějovice. Neomezil své působení pouze na duchovní stránku, ale učil ve škole náboženství, vstoupil do spolku Budivoj. Byl velmi společenský, rád přednášel, zpíval například v české Weiglově kavárně nebo vinárně Josefa a Indry. Často chodil do českých i německých škol a šířil tam úctu k českému národu. Po dvou letech v Moravských Budějovicích působil v Hostimi, Biskupicích a později, v roce 1870, byl administrátorem v Řeznovicích u Ivančic. Zde napsal několik svých úspěšných románů. Protože byl vynikající řečník a vlastenec, byl zván na různá shromáždění. Tak mluvil 17. září 1871 i na obrovském shromáždění v Jevišovicích, které se stalo pilířem národního a hospodářského rozmachu na Znojemsku. Společně s ním zde vystoupil i buditel a vlastenec notář Jan Vlk ze Znojma. Na manifestaci se sešlo přes 15 000 lidí a zajímavostí je, že se tu poprvé zpívala píseň „Kde domov můj“.

V roce 1872 byl administrátorem v Moutnicích u Klobouk a v roce 1876 v Borkovanech a poté v Tvarožné. V této době byl literárně velmi pilný a naspal další řadu tolik žádaných knih, které vycházely na tehdejší dobu opravdu v pozoruhodných nákladech.

Po dvou letech, 11. května 1893, opustil Václav Kosmák Tvarožnou. Jeho zdravotní stav nebyl příliš dobrý. Na vlastní žádost byl přeložen do Prosiměřic. Prosiměřická farnost v té době byla zcela německá. V prvním kázání se místním obyvatelům představil jako Čech a český spisovatel. Němečtí farníci si horlivého kněze velmi oblíbili a Kosmák si brzy na nové působiště zvykl. V roce 1894 byl jmenován děkanem znojemským, ale po roce pro vážné onemocnění se úřadu vzdal. Antonín Vrbka, ředitel muzea ve Znojmě, později v roce 1926 napsal: „Čechové jižní Moravy a celé republiky mohou být hrdi na svého Kosmáka“.
Přes svoji nemoc a zdravotní potíže i nadále psal a zveřejňoval svá dílka. V Prosiměřicích jej navštívil velmi oblíbený Jindřich Šimon Baar, tehdy začínající spisovatel.

Když byly v roce 1996 objeveny při opravě kostelní věže v makovici kostela sv. Jiljí v Prosiměřicích listiny z let 1839, 1894 a 1926, byla mezi nimi i listina vlastnoručně psaná Václavem Kosmákem. V listině nadepsané „Dějiny kostela a výtah z farní kroniky prosiměřické fary“ podrobně popisuje opravy, které byly provedeny v posledních letech, včetně finančních darů a jejich dárců. Cituji: „…Z toho, co bylo řečeno, je zřejmě patrné, že skoro všichni moji předchůdci byli nadáni pravou horlivostí pro krásu a důstojnou ozdobu Božího domu…..Předsevzal jsem si, že s pomocí Boží kostel uvnitř i zevně ještě více zkrášlím“. Následuje opět velmi podrobný popis oprav, dárců i řemeslníků a umělců, kteří se podíleli na opravě kostela. V další části vyjmenovává pořadí důstojných pánů farářů a kaplanů, kteří působili v Prosiměřicích od roku 1839 až po rok 1894. Na konci listiny je napsáno:

„Milovaní potomci a následovníci!
To je v krátkosti vše, co se mi zdálo být nejpamětihodnější. Končím teď prosbou a modlitbou, aby Bůh všechno, co jsme k jeho cti a vám na památku obětovali a vytvořili, vzal do své všemocné ochrany. Milí následovníci a ti co přijdou po nás, buďte ujištěni, že až vy budete jednou číst tyto řádky a my už budeme na onom světě, se na vás budeme dívat z břehů Věčnosti a že vám budeme žehnat. Pamatuj ty, můj příští bratře v úřadě, na mne, ubohého hříšníka a na všechny děti mé farnosti při nejsvětější oběti mše svaté a vy, kteří budete obývat tento požehnaný kraj, jsouce pamětliví vlastní smrti, pomodlete se za nás zemřelé, kteří možná ještě vzdycháme v očistci, zbožně „Otče náš“. Venceslaus Kosmák, znojemský okresní děkan, konsistoriální rada a farář a také Kukátkář.
V Prosiměřicích 13. května 1893“

Páter Václav Kosmák zemřel 15. března 1898 v Prosiměřicích. Byl zde i krátce pochován, ale již 27. dubna 1899 byly jeho ostatky převezeny do Brna a uloženy na hrbitově do hrobu č. 89 v nynější skupině 26 v první řadě u zdi. Od roku 1901 sdílí s Václavem Kosmákem společný hrob historik a ředitel zemského archivu v Brně Vincenc Brandl. Pomník, který stojí pře vchodem do prosiměřické fary, připomíná život a dílo mimořádné osobnosti, významného moravského spisovatele, jehož romány a povídky patřily na celém moravském venkově ještě ve dvacátých letech minulého století k nejčtenějším, vlastence a buditele, kněze Václava Kosmáka.

Literatura:
Hladík J., Poláková K., Polák J.: Prosiměřice 1226 – 1996, OÚ Prosiměřice, 1996
Poláková K.,Polák J.: Tajemství prosiměřické makovice, Mondo, 2000
Veselský J., Smetana J.: Václav Kosmák – posvícení v Drnkálově, OÚ Martínkov, 1993


Prosiměřická makovice

V roce 1996 při opravě kostela sv. Jiljí v Prosiměřicích byla nalezena v makovici věže schránka s unikátními dokumenty uloženými při opravách kostela v létech 1839, 1894 a 1926. Celý soubor čítal 101 kusů různorodého materiálu, jako jsou listiny, bankovky, mince, fotografie, odznaky. Soubor originálních předmětů včetně dokumentů je uložen v Jihomoravském Muzeu ve Znojmě a je přístupný badatelům a zájemcům k poznání místní historie.


Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda GLOBE

Od roku 1990, kdy klub vznikl, si vydobyl bezesporu prestižní postavení mezi cestovateli a přáteli turistiky a cestování nejen v naší vlasti, ale i za jejími hranicemi.

Cíle:

  • Podporovat a popularizovat poznávání vlasti a světa z různých úhlů pohledu a vědních oborů ve spojení s turistikou, cestováním, seznamovat veřejnost s výsledky prostřednictvím přednášek, videofilmů, besed, výstav, publikační činností a podobně.
  • Rozvíjet přátelství a spolupráci s osobnostmi, organizacemi i kluby s obdobnými cíli, smýšlením v ČR i na mezinárodní úrovni, udržovat kontakty s krajany a s krajanskými organizacemi ve světě.
  • Usilovat o rozvoj demokracie, obranu lidských práv, potlačování rasismu, xenofobie v rámci možnosti činnosti klubu, pořádat a podporovat setkání cizinců žijících v naší zemi a seznamovat se s jejich kulturou a historií.
  • Vytvořit prestižní společenské, odborné, cestovatelské, kontaktní a informační centrum, morálně podporovat expedice a vlastní organizovat.

Členství v klubu je dobrovolné a získá je každý, kdo se zúčastní každoročního Mezinárodního setkání cestovatelů CESTY poslední víkend v říjnu v Prosiměřicích u Znojma.


Prosiměřická JURTA

Významnou akcí pořádanou Klubem cestovatelů Hanzelky a Zikmunda GLOBE je Prosiměřická Jurta.
Ke zdaru Prosiměřické Jurty svým dílem pomáhá kromě Společnosti přátel Mongolska, Pražská Jurta, Klub přátel Asie (všechny sídlí v Praze), také místní Obecní úřad, základní škola a postupně celá obec, kdy pomocí přispívají členové jednotlivých spolků a organizací. Akce se stala již nedílnou součástí místního kulturního kalendáře. Termín pořádání Prosiměřické Jurty se ustálil vždy na liché roky a příznivý měsíc červen.

Program:
Na začátku setkání v sobotu ráno se společně za účasti všech přítomných staví na zelené louce pravá mongolská jurta včetně zařízení – obrazů, nábytku a kamínek. Probíhá příprava tradičních mongolských i našich jídel (masové taštičky búdzy, speciálně upravený beran, místní guláš atd.).

Další částí programu bývají besedy s promítáním diapozitivů o Mongolsku, videofilmy, výstavy fotografií, folklorní, hudební a taneční vystoupení umělců z Mongolska i dětí z prosiměřické místní základní školy.
Obrovský ohlas mezi návštěvníky má pro všechny zdatné zájemce otevřený turnaj v mongolském tradičním zápase a různé soutěže.
Večer je velký táborák, někdy i s ohňostrojem, ale vždy se společnou lidovou veselicí.

Druhý den v neděli dopoledne se jurta opět rozebírá a setkání končí.