Dobrovolný svazek znojemských vinařkých obcí

Languages

Zvyky a pověsti

Sádecké pověsti

Kráska


Na hradě Sádku byla krásná společnice paní Cerboni Marie Helene, až v Lutyhu rozená, jež pro svou krásu mnohým frejířem pronásledována byla. Leč marné byly jejich nástrahy i prosby, neboť panna zaslíbila se službě Boží a nemohouce se už zbaviti pronásledovatelů, prosila v hradní kapli Pannu Marii, aby ji zošklivila. Na druhý den ráno se probudila majíc tváře zarostlé dlouhým až po pás sahajícím vousem. Všichni si ji ošklivili a vyhýbali se jí a tu zoufalá Helena vskočila do hradní studny. Od té doby, když stojí smrt v hlavách majitele hradu , projde neslyšným krokem kamennou galerií paní s dlouhým kaštanovým vousem, v šatě barvy popela.
Podle druhé verze, jsouc příliš pyšná na svou krásu, odmítla všechny nápadníky a tu pohanila jednoho urozeného pána, který na Helen přivolal trest Boží. Potrestaná byla panna za svou hříšnost dlouhým kaštanovým vousem, který zošklivil její sličnou tvářičku. (Konec této verze je totožný se zakončením verze první)

Loupežníci na Sádku

Po vypuzení krále Jindřicha Korutanského se vlády v českých zemích ujal Jan Lucemburský. Někteří moravští šlechtici však nechtěli nového panovníka uznat. Z toho vznikly sváry mezi sousedy, z nichž některý byl stoupencem Janovým a druhý Jindřichovým. Vzájemně na sebe nevražili a nejednou si škodili na zboží. Od toho pak byl jen krůček k loupežnictví, kterému se v oněch neklidných dobách mnozí rytíři oddávali.

Napjatý poměr byl také mezi Jimramem ze Sádku a třebíčským klášterem.   Když zase jednou vpadl Jimram se svými lidmi na klášterní statky a poplenil je, stěžoval si na něj opat u krále. Nebyla to stížnost ojedinělá, podobných přicházelo víc. Proto se Jan Lucemburský rozhodl zkrotit odbojné šlechtice i loupeživé rytíře,“ …neboť povstali někteří ničemní mužové, kteří páchali přemnoho loupeží..“
S velkou vojenskou silou přitáhl král na Moravu, aby zlikvidoval hrady a tvrze,loupeživých rytířů, obnovil bezpečnost na obchodních stezkách a celkově nastolil klid v zemi.
Zanedlouho královi vojáci oblehli hrad Sádek. Jeho obránci se všem útokům na hradby bránili urputně. Věděli, že nemohou nic ztratit: čekala je smrt v boji, nebo z rukou královského kata.
Král přikázal po řadě útoků zastavit boj. Hodlal tím uchlácholit posádku v domnění, že bude nějaký čas klid. Jakmile se nad Sádkem rozprostřela noc, hvězdy na obloze a ticho pod hradbami dokonale ukolébaly bdělost unavených hradních strážců. Uprostřed noci se královské vojsko v tichosti přiblížilo k nic netušícímu hradu. Přinášelo s sebou ostrve – kmeny s pahýly větví, po kterých se dobře šplhá.
Na králův rozkaz vyrazili vojáci do útoku. Jako voda valící se přes hráz přelezli hradby a vnikli do hradu. Boj byl krátký a kdo z loupežné roty nepadl, byl zajat.
Za svitu pochodní se konal rychlý soud. Všechny lapky král odsoudil k smrti, které ušel pouze Jimram, když slíbil králi poslušenství a zřekl se loupežnictví. Pán si umí zachovat život i tam , kde jeho poddaní své životy ztrácejí… Katovi pacholci přivalili na nádvoří špalek a chystali se k dílu. Každý z odsouzenců umíral svou smrtí. I ten, který bez váhání zabíjel nevinné, nyní pocítil, jaké to je, když má být zabit on sám. Jako poslední přišel na řadu nejmladší. Když se smrt přiblížila až k němu, poklekl před králem. „Králi, prosím tě o zvláštní milost. Vím, že si zasloužím za své skutky nejvyšší trest. Jenom sečkej s vykonáním ortelu do rozednění. Rád bych zemřel v záři slunečních paprsků. A ne za plápolání pochodní. Přej mi tu milost, abych zemřel hodně vysoko, odkud bych mohl ještě naposledy pozdravit celý kraj pohledem.“ Král jeho prosbě vyhověl.    Ráno, v záplavě slunce a ptačího zpěvu, skončil mladý lapka svůj život na zelené větvi stromu, odkud bylo vidět daleko do širého kraje. Potom král nakázal hrad zapálit a pobořit.
Dlouhá desetiletí pak Sádek ležel v sutinách. Teprve koncem 14. století byl znovu obnoven a později přestavěn na zámek. Rozložen na skalnatém hřebeni vytváří strohou siluetu, která nahrává zvláštnímu kouzlu tichého kraje nepříliš vzdáleného od rušné Třebíče.

Královští poslové

Janu Lucemburkému bylo 18 let, byl bílý a růžový ve tváři , spíše andělem než člověkem, jak zaznamenal Petr Žitavský. Týž kronikář napsal o čtrnáctileté panně Elišce z rodu Přemyslovců, že vynikala snědou krásou a duševní vyspělostí okouzlila celý dvůr.
Když se tito mladí lidé vzali, byli šťastni. A snad by zůstali šťastnými, kdyby Jan Lucemburský nebyl českým králem a Eliška jeho ženou. Ale již po dvou letech manželství vytáhl mladý král do pole proti Jimramovi z Boskovic, škůdci z Moravy, který měl v majetku hrad Ungersberg, což bylo jméno našeho Sádku. Aby mu nebylo teskno po spanilé královně, vzal ji na výpravu sebou a ukryl ji ve věrném městě Jemnici. Slíbil jí, že bude posílati posly se zprávami o sobě a o průběhu dobývání Ungersbergu (Sádku). Vojsko královské hrad obléhalo a dobylo. Podle kronikářských zápisů bylo na Sádku zajato 18 lotříků, kterým byla sťala hlava. Jeden z nich si vyvolil oběšení, což mu bylo povoleno.
Zamilovaný král splnil, co milující manželceslíbil. Když mladé Elišce bylo nejsmutněji, přiběhl od Sádku do Jemnice jinoch s radostnou zprávou, že pomoc boží je při královském vojsku. Eliška byla chudší než měšťanské paní. I věno měla už zastaveno. Obdarovala prvního posla náprsníkem barchetovým. Když přišel jinoch druhý a zvěstoval, že se pevné stanoviště dobylo, dostal od královny šátek. Pak přišel třetí posel se zprávou o brzkém vítězství. Královna stáhla s nohou punčochy a dala mu je. Čtvrtému a poslednímu poslu ozdobila čelo věncem, neboť neměla, čím bylo ho obdarovala. Poslední posel přinesl zprávu o vítězství.
Tak čtyři poslové milujícího krále přinesli milované královně zvěsti, které jí nevýslovně potěšily. Poslové přinášeli radost z našeho kraje do nedaleké Jemnice, která po dnešní časy každoročně těchto událostí vzpomíná na večer v sobotu před první nedělí po sv. Vítu. Za doptovodu bubnů a trub vyvěsí se z oken radnice tyč a na ní šest loket barchanu, pár punčoch, šátek a pět věnců. Tak začíná jemnická slavnost „barchan“, která trvá po celou neděli. V Jemnici se koná, ale pod Sádkem vzala počátek.

Bubeníkova lest

V polovině června r. 1643 vtrhlo podle tehdejších zpráv na dva tisícice švédských jezdců z Čech na Moravu. Táhli od Jihlavy na Moravské Budějovice, které zpustošili. Dva jízdní pluky se poté obrátili k Sádku, který bránil moravský pán Vilém Dubský z Třebomyslic.
Hned na počátku obléhání vzkázal švédský generál Wittenberg veliteli sádecké posádky, aby hrad vydal bez boje , jinak že bude hrad dobyt a do základů zničen. Hrdinný obránce však nechtěl ani pomyslet na to, že by se měli vzdát, třebaže si uvědomoval, že jeho nepříliš početná posádka dlouho přátelské přesile neodolá. Krátce ke svým vojákům promluvil: „Je nás hrstka, ale čeho se nám nedostává na počtu, nahradíme statečností a neústupností. Nevzdáme se a do posledního dechu budeme bránit hrad proti cizím vetřelcům. Bůh nás v našem boji posilní.“ Velitelova slova vlila do srdcí obránců víru a odhodlání. Když se posel vrátil do švédského tábora a vyřídil, že se posádka nevzdá, zavelel generál k útoku. Švédi útočili na hrad ze všech stran, al posádka jejich náporu od dvou hodin až do půlnoci statečně odolávala.
Po rozhořčeném boji a útocích, které nevedly ke kýženému dobytí hradu, nařídil Wittenberg boj přerušit. Hodlal svým rejtarům, jejichž řady prořídly, dopřát odpočinek, aby tím prudčeji mohli na Sádek zaútočit ráno. Bojovou přestávku uvítali také obránci. I oni už nezbytně potřebovali odpočinek k obnovení sil a ošetření raněných druhů. Jedním z obránců byl starý muž, hradní hlásný. Ten se dostavil k veliteli a svěřil se mu se svým nápadem: „Žádám vás o svolení , abych mohl opustit hrad. Nebojte se, nejsem zbabělec, nechci prchnout z boje, ale…“ a vysvětlil co hodlá podniknout. Veliteli se bubeníkův nápad zalíbil. Přesto krátce zvažoval pro a proti a po chvilce řekl: „Souhlasím a přeji ti hodně štěstí. Máš nejen statečné srdce, ale i chytrou hlavu. Kéž se tvůj odvážný plán zdaří!“ Hlásný se rozloučil, vzal buben a kryt noční tmou, opustil hrad. Teď jen nepozorovaně projít švédským táborem! Podařilo se. Byla temná noc a pomohlo i to, že Švédi nepostavili hlídky v přesvědčení, že obránci se o noční výpad nepokusí. Jakmile bubeník vešel vešel hlouběji do lesa, začal tiše bubnovat. Nejprve sotva slyšitelně, pak přidával postupně na důrazu a bubnovat čím dál usilovněji. Potom bubnování nakrátko přerušil a za chvíli v něm znovu pokračoval. Ve ztichlém švédském táboře záhy nastal poplach. Vojáci, znepokojeni tímto zvukem, se probouzeli a brzy byli všichni Švédi na nohou. Z obavy, že posádce přichází na pomoc posila, nařídil generál ukončit obléhání.
Ještě za svítání pobrali Švédi ze zámeckého dvora dobytek, vyprázdnili sýpku, v Kojeticích zapálili čtrnáct domů, ale od hradu odtáhli s nepořízenou.
Díky statečnému bubeníkovi byl Sádek zachráněn před jistou zkázou.

Štědrý den Kašpara Obera

Ráno 24. prosince 1739 bylo mrazivé. Chvílemi nad střechami hradu Sádek prosvítávalo chladné slunce, ale často je střídaly drobné sněhové vločky. Kašpar Ober přijížděl se svým koníkem ke křižovatce pod hradem směrem od Kojetic. Včera, za pomoci sedláků z Kojetic a Mastníka, konečně vztyčil na podstavce dvě sochy svatých Janů. Pracoval na nich již téměř rok. Majitel sadeckého panství Bohumír Ingnác z Walldorfu mu dal nůž na krk. „Na půlnoční mši chci jet už kolem soch,“ řekl mu letos na jaře. Kašpar se snažil, pracoval od rána až dlouho do noci, ale práce se nedařila. Kámen z hornoújezdského lomu byl špatný, ale Walldorf nebyl tak bohatý, aby si mohl dovolit dovést kvalitní kámen z Eggenburgu, jak to dělal jeho soused, jaroměřický hrabě Questenberk.    Nejvíc mu však život ztěžoval jeho konkurent Štěpán Pagan, sochař z Třebíče. Několikrát ho navštívil v jeho malé dílně v Kojeticích a ponižoval jeho práci. Kašparovi dalo hodně práce, aby se udržel a nepustil se se Štěpánem do křížku. Staré sváry jsou však dnes již pryč. Právě včera se Pagan objevil na křižovatce. Tentokrát Oberovi práci nepomlouval, naopak ji dokázal ocenit a velmi pomohl při instalaci. Večer pak smír řádně zapili v mastnické hospodě. „Vánoční čas má kouzelnou moc,“ pomyslel si večer Kašpar Ober.
Mezitím dojel k oběma sochám. „Ještě pár drobností a hrabě se může kochat,“ řekl si v duchu a pustil se do dokončovacích prací. Vánoční dny jsou krátké, a tak poslední úpravy dodělával Kašpar už za tmy. Najednou se od Kojetic ozval rachot vozu. Kašpar se otočil a uviděl siluetu koně táhnoucího vozík. Na kozlíku seděla potemnělá postava muže. Když přijel povoz blíž, vyklubal se z temné postavy sedlák Venhoda z Kojetic, který mu včera, spolu se sedlákem Václavkem z Mastníka, dovezl sochy na místo. „Buďtě zdráv, mistře,“ křikl Venhoda. „Ty též, příteli,“ odvětil mu sochař. „Dovezl jsem ti trochu chleba a pálenku pro zahřátí,“ usmál se Venhoda. Sedli si spolu pod sochu sv. Jana Nepomuckého a mlčky se dali do jídla. „Dnes bude krásná svatá noc,“ řekl do Ticha Venhoda. Kašpar jen přikývl a díval se dlouze do nebe, na které vyskakovalo stále více hvězd. Seděli tiše a seděli dlouho. Pálenka hřála a božské ticho občas přerušil jen zvon z rokytnického kostela.
Kašpar odtrhl oči od hvězdného nebe a instinktivně pohlédl do lesa. Mezi stromy se míhaly desítky světélek, jak ve směru od Kojetic, tak i od Mastníka a Rokytnice. Loktem dloubl do zasněného sedláka a hlavou pokynul k lesu. „Bludičky„, špitl Venhoda. Oba se postavili a pozvolna začali couvat. Světélka se stále přibližovala, za chíli už byla u soch sv. Janů. „Bůh s tebou, mistře,“ vykřiklo jedno ze světélek. „To je mastnickej Václavek,“ vykřikl radostí Venhoda, kterého v té chvíli opustil veškeren strach. Za Václavkem se začali z lesa vynořovat další lidé, přicházeli ze všech koutů a za nedlouho jich bylo všude plno. „Chtěli jsme vidět tvoji práci, Kašpare, a poklonit se jí. Myslíme, že dnes je ten nejlepší čas,“ pronesl Václavek o objal Kašpara. Dav si šuškal mezi sebou. Povídalo se o kráse obou soch a umění mistra Kašpara, když tu najednou dav ztichl a rozestoupil se. Od Sádku přijížděl kočár s hrabětem Bohumírem Ignácem. Na kraji lesa kočár zastavil a hrabě vystoupil. Pohlédl na sochy osvětlené desítkami luceren. Díval se, mlčel a nemluvil. Krása, kterou sochám dodávalo světlo plápolajících svíček, mu vzala dech. Posvátné ticho přerušil až starý kněz Bernard, který prý býval biskupem někde ve Francii: „Krasá, Gaspar, krasá.“ Hrabě jen mírně pokynul hlavou, jako že s Bernardem souhlasí. „Kyrie eleison, Eleison ó Kriste Eleison, ó Kriste Eleison. Narodil se syn Boží, syn Boží v Betlémě mezi zvěří..,“ zaznělo nočním lesem a k zpočátku ojedinělému hlasu se začaly přidávat další. Když chorál dozněl, přistoupil Bernard k jedné ze soch a začal ji latinsky žehnat. Celý dav poklekl a tiše se modlil. Stejně požehnal i druhé soše. „Vzhůru, vstaňte bratři, vzhůru slyšte hlas andělských kůrů, že se nám narodil Spasitel…,“ zazněl opět lesem chorál. Kašpar Ober hleděl na tu krásu a dojetím se rozplakal. „Lid Boží žije,“ pronesl tiše a přidal se k davu, aby písní vzdal hold Nejvyššímu.