Dobrovolný svazek znojemských vinařkých obcí

Languages

Památky a zajímavosti v obci Kojetice


Zámek Sádek

První kapitolu dějin hradu dramaticky uzavřel rok 1312. Král Jan Lucemburský byl tehdy přinucen k vojenskému tažení na Moravu. Na hradě bylo zajato 18 lapků a ti všichni byli na králův rozkaz ihned popraveni.Tehdejší majitel hradu Jimram (pravděpodobně Štěpánův bratr a hlavní příčina králova hněvu) byl zanedlouho přijat na milost, jeho rod však záhy upadl do dluhů a nakonec byl nucen poškozený hrad, nazývaný opět častěji Sádkem, prodán pánům ze Šternberka. Ti jej na samém konci 14. stol. postoupili Hynkovi z Valdštejna, jehož rod na jihozápadní Moravě vlastnil ještě Rokštejn a Brtnici.

Neklid vyvolaný počátkem 15. stol. domácími válkami mezi stoupenci znepřátelených markrabat Jošta a Prokopa si vyžádal důkladnější opevnění hradu. Nejpozději tehdy vzniká parkán kolem jádra a snad i zděné opevnění předhradí s hranolovými baštami. V bouřlivých dobách husitských nepokojů sídlí na hradě Hynkův syn Jindřich, odpůrce husitů, jeho postoj mu v roce 1430 vynesl dobytí hradu husitou Hynkem z Valče. Později Sádku využívá Jindřichův syn Zdeněk z Valdštejna, znamenitý válečník, lupič a spolu s Janem z Lichtenburka přední odpůrce katolické Jihlavy. Proti vůli jeho synů se ve druhé polovině 15. stol. stává majitelem Sádku Jindřich z Hradce a Telče, pro změnu katolický pán, bojující proti Jiřímu z Poděbrad. V Jindřichových rukou byl statek snad ještě i v roce 1468, kdy se bojové akce česko-uherských válek dotkly i nedaleké Třebíče; o jejich případném dopadu na Sádek však nejsou informace.

V roce 1474 se Sádek ocitá v rukou dalšího bývalého odpůrce krále Jiřího, odbojného pána Hynka Bítovského z Lichtenburka a Cornštejna, v 90. letech 15. stol. pak panství přechází do majetku jednoho z nejbohatších feudálů té doby – Viléma z Pernštejna.

Obraťme však pozornost ke stavebním změnám, které se v průběhu 15. stol. pravděpodobně na Sádku udály. Pohnutá doba si především vyžádala další modernizaci hradního opevnění, které se již muselo přizpůsobit rozšířenému požívání dělostřelby. Jádro hradu, jehož parkánová hradba byla zpevněna dělovými baštami, se stalo samostatnou pevností obehnanou obezděným příkopem úctyhodných rozměrů. Vnější zeď příkopu byla zvenčí kryta náspem, vytvářejícím další obrannou linii. Na jeho vrcholu můžeme předpokládat postavení pro palné zbraně, zesílené navíc dalšími dělovými baštami. Nově opevněný hrad byl samozřejmě přizpůsobován i nejnáročnějším požadavkům na dobývání.Tyto práce, započaté pravděpodobně na konci 15. stol, se protáhly až do století následujícího, v jehož druhé půli byly završeny. Zřejmě za Pernštejnů, kteří Sádek drží až do přelomu 16. stol., byla zcela zastavěna severní a západní strana starého nádvoří. Do těchto nových obytných křídel, v jejichž patře se dodnes zachovaly půvabné renesanční prostory, byly pojaty i starší stavby, včetně raně gotické hranolové věže.
Po polovině 16. stol. se na hrad opět vrací páni z Valdštejna, a to v osobě Zdeňka Brtnického, moravského zemského hejtmana. Zdeněk si Sádek zřejmě oblíbil a pokračoval zde v dalších stavebních akcích, jejichž vyvrcholením byla velká palácová budova, vestavěná z části příkopu na východní straně starého hradu. Sádek tím sice získal opravdu renesanční prostory, zároveň tím však pozbyl obranyschopnosti v nejzranitelnějším místě. Tato ztráta byla ihned napravena výstavbou mohutného předbraní, které svými střílnami dostatečně zabezpečilo vstupní partii hradu.
Po Zdeňkově smrti (1561) získal Sádek jeho syn Jindřich, u kterého zde býval častým hostem i brat Hynek Brtnický. Ten provedl nákladnou přestavbu svého sídla v Brtnici a odtud zřejmě získal Jindřich kameníky na provedení napodobeniny elegantních brtnických arkád v sádeckém nádvoří. Hrad se tak v prostoru daném středověkým rozsahem změnil v malebné zámecké sídlo, kterému stále vévodila štíhlá břitová věž, krytá nyní renesanční bání. V takovémto stavu je Sádek zachycen na nejstarším vyobrazení, takový jej vlastnil i poslední Brtnický z Valdštejna – Jindřichův syn Zdeněk.
Po vítězství habsburské strany byl, coby jeden ze 29 stavovských direktorů, zatčen a brzy nato (1623) umírá ve vězení na hradě Špilberku. Jeho majetek byl císařem konfiskován a novým majitelem se stává cizinec – podplukovník Tomáš Cerboni.

Útrapy Třicetileté války dolehly na Sádek a kraj pod ním v plné tíži až v březnu 1645, kdy hrad obsadily tři švédské regimenty a udržely se zde až do podzimu. Pak hrad opět obsadila posádka císařská, která (podobně jako před ní Švédové) využívala a pravděpodobně i upravovala hradní opevnění. Zničené a zadlužené sádecké zboží prodali Cerboniové v roce 1678 moravskému zemskému advokátu Gottfriedu z Waldorfu, teprve nedlouho před tím povýšenému do rytířského stavu. Za Waldorfů došlo k dalším přestavbám hradu, vynuceným zvláště požárem, který v roce 1694 Sádek postihl. Oheň zřejmě poškodil horní patra, břitová věž byla zřejmě zničena natolik, že její horní partie byly sneseny až do úrovně nových zámeckých střech. Na požár hradu upomíná i velmi zajímavý obraz na stropě rokokové zámecké kaple, budované rovněž Waldorfy; nebeský ochránce před ohněm, sv. Florián, leje vodu na hořící Sádek.

18. století dalo v podstatě Sádku dnešní vzhled, vzhled renesančně – barokního zámku obklopeného kulisou mohutného opevnění, v té době již zcela nefunkčního.

Velmi výmluvně o tom svědčí půvabný zahradní pavilon, vestavěný přímo do renesančního předbraní. Tento renesanční pavilon byl donedávna v havarijním stavu, nyní rekonstruován.

Waldorfové, kteří se za svého držení Sádku domohli hraběcího stavu, však roku 1796 vymírají po meči a dědicem jejich statků se stává hrabě František Kajetán Chorynský z Ledské, maltézský rytíř, jehož erb vidíme dodnes nad třetí branou. V rukou Chorynských z Ledské, starého českého rodu, usazeného již od konce 15. století na Moravě, zůstal Sádek bezmála 150 let. Jejich zásluhou byl zámek udržen v dobrém stavu i se svými bohatými sbírkami až do konce 2. světové války. Uvnitř zámku byly v té době mnohé pokoje opatřeny starožitným nábytkem a vzácnými obrazy. Mezi obrazy byly též staré pohledy na hrad a starobylý obraz husitského vůdce Jana Žižky. Dále sbírka šípů, starých zbraní a knihovna, ve které byly hlavně latinské knihy ze 16.-19. stol.

Po 2. světové válce byli majitelé násilně vystěhováni a objekt přeměněn na základní školu, která zde působí dodnes. Novodobé úpravy objektu, ne vždy respektující jeho památkovou hodnotu, zajistily stavebně většinu budov 1. nádvoří a z větší části i budovu zámeckou, některé části zámku však zůstávají v havarijním stavu. Jedná se hlavně o parkánovou hradbu s dělovými baštami kolem jádra.

Literatura:
článek Radima Vrly z časopisu Naším krajem (6/1994, vydává Západomoravské muzeum v Třebíči)


 

Zajímavosti: „Co se povídalo o zámku, aneb Život na zámku ve 20. až 40. letech 20. století“

  • Chorinští z Ledské měli více panství, hlavní bylo ve Veselí nad Moravou, kde byl majitelem hrabě Bedřich Chorinský, bratr sádeckého hraběte Viktora. Bedřich měl vilu v Žabovřeskách v Brně, u Terstu v Itálii a loveckou chatu na Podkarpatské Rusi, kam Chorinští jezdívali na lovy a měli odtud mnoho trofejí.
  • Matkou bratrů Chorinských byla jistá Trautsmansdorfová z Hostimi u Moravských Budějovic.
  • V roce 1965 přijely do Kojetic z Rakouska dcera Bedřicha Chorinského Medinka a dcera Viktora Chorinského Anna (naroz. 1902). Obě se šly podívat na Sádek. Tam jim tehdejší školnice vyprávěla historii Sádku jako turistkám, neboť nevěděla, o koho jde. Obě totiž mluvily česky.
  • Sádecký hrabě Viktor byl velmi oblíben mezi lidmi, byl prvním, kdo měl v širokém okolí auto (již někdy v roce 1909). Toto auto mu shořelo na náměstí v Třebíči.
  • Společnicí komtesy byla baronesa Ilka von Wehner, snad neměla žádné příbuzné, česky neuměla.
  • Na Sádek jezdilo mnoho známých – hraběcí rodina Atemsů z Krasonic, Haugwitzové z Náměště nad Oslavou, Vrbnovi z Jaroměřic nad Rokytnou, baron Kavalar z Jihlavy, Valdštejnové z Třebíče, baron Barata z Budišova, kníže Lowenstein z Lesonic, páni z Jevišovic, páni z Budkova, hrabě Belcredi z Brna-Líšně, likérník Norek z Telče, hrabě Harach z Velkého Meziříčí.
  • Sádecký hrabě neměl se statkem nic společného, statek byl veselského Bedřicha Chorinského, ten zde měl nájemce, který mu platil do Veselí. Sádecký hrabě dostával od bratra z Veselí měsíčně 5 000 Kč. Manželka sádeckého hraběte se jmenovala Markéta, byla maďarského původu, česky neuměla, považovala češtinu za těžký jazyk. Uměla italsky,  francouzsky, anglicky, německy a maďarsky. Zemřela ve Vídni v roce 1955. Hrávala na kurtu pod zámkem tenis. Komtesa hrávala dokonce na turnajích. Hrabě hrál tenis také, jezdil hrát i do Třebíče za nemocnici. Několik jejich známých na Sádek jezdilo hrát tenis.
  • Za války pěstovali angorské králíky, vlnu posílali do Nejdku, seno pro králíky sušili sami, měli dvě krávy, které komtesa sama spravovala a dojila.
  • Paní hraběnka měla malírnu, kde malovala obrazy. Namalovala mnoho portrétů zdejších lidí, obrazy s motivy Sádku, krajinky. Namalovala obrazy pro prezidenta Beneše, které mu předala na zámku v Třebíči. Vyráběla také stínítka na lustry a lampičky.
  • Komtesa a baronesa vyráběly keramiku. Bylo to na začátku války a dělaly to hlavně kvůli penězům. Prodávaly okolní šlechtě i lidem. Později chovaly také angorské králíky. Hrabě jezdil na trávu.
  • Ve valu na jižní straně měli zahradu, kde pěstovali zeleninu. Sazenice kupovali o zahradníka ze Sádku. Komtesa i hraběnka měly v dolním nádvoří svoji zahradu. Komtesa pěstovala zeleninu a meruňky, hraběnka zase květiny, hlavně růže.
  • Večer, do devíti, půl desáté, byli všichni pohromadě – četli. Později poslouchali rádio nebo gramofon. Desky kupovali v Brně. Komtesa ráda poslouchala R. A. Dvorského, hrála na klavír (v létě o prázdninách sem jezdívala učitelka z Vídně). Na zámku byly tři klavíry a cimbál, na který hrával hrabě.
  • Měli pět psů – dva menší a tři erdelteriéry.
  • Hrabě často spravoval auto a jezdil s ním do Třebíče. Řídil sám, ale jezdil s ním i řidič Černý. Autem jezdívali často i do Brna. Komtesa ráda řídila auto a s hrabětem se v řízení střídali.
  • Hraběnka byla vegetariánka, měla ráda houby.
  • Na zámku byla kuželna. Kolem kuželny bylo sedm ořešáků, ze kterých měli mnoho ořechů. V roce 1929 byly ale takové mrazy, že stromy zmrzly.
  • Na Silvestra jezdili obvykle i hosté – Valdštejnové z Třebíče, Trautmansdorfovi z Hostimi, Atemstovi z Krasonic, hrabě Tauber z Křižanova, baron Kavalar z Jihlavy, likérník Norek z Telče. Byla bohatá večeře, tancování při gramofonu, hosté odjížděli kolem třetí hodiny ranní.
  • Jak si Chorinští představovali svoji budoucnost po válce? Doufali, že po válce zůstanou tady a že bude všechno při starém. Vůbec nepočítali s odchodem.
  • Chorinští z Veselí na konci války přijeli na Sádek.
  • Sádecký a veselský hrabě byli po válce odvezeni kočárem na hranice s Rakouskem ke Slavonicím. Komtesa, baronesa a hraběnka veselská s dcerou Medinkou byly internovány v Třebíči, tam byly 3 měsíce. Například, umývaly okna a záchody na nádraží, v Čáslavicích uklízely ve škole. Sádecký i veselský hrabě zemřeli ve Vídni v roce 1947.


Zámek Sádek

První kapitolu dějin hradu dramaticky uzavřel rok 1312. Král Jan Lucemburský byl tehdy přinucen k vojenskému tažení na Moravu. Na hradě bylo zajato 18 lapků a ti všichni byli na králův rozkaz ihned popraveni.Tehdejší majitel hradu Jimram (pravděpodobně Štěpánův bratr a hlavní příčina králova hněvu) byl zanedlouho přijat na milost, jeho rod však záhy upadl do dluhů a nakonec byl nucen poškozený hrad, nazývaný opět častěji Sádkem, prodán pánům ze Šternberka. Ti jej na samém konci 14. stol. postoupili Hynkovi z Valdštejna, jehož rod na jihozápadní Moravě vlastnil ještě Rokštejn a Brtnici.

Neklid vyvolaný počátkem 15. stol. domácími válkami mezi stoupenci znepřátelených markrabat Jošta a Prokopa si vyžádal důkladnější opevnění hradu. Nejpozději tehdy vzniká parkán kolem jádra a snad i zděné opevnění předhradí s hranolovými baštami. V bouřlivých dobách husitských nepokojů sídlí na hradě Hynkův syn Jindřich, odpůrce husitů, jeho postoj mu v roce 1430 vynesl dobytí hradu husitou Hynkem z Valče. Později Sádku využívá Jindřichův syn Zdeněk z Valdštejna, znamenitý válečník, lupič a spolu s Janem z Lichtenburka přední odpůrce katolické Jihlavy. Proti vůli jeho synů se ve druhé polovině 15. stol. stává majitelem Sádku Jindřich z Hradce a Telče, pro změnu katolický pán, bojující proti Jiřímu z Poděbrad. V Jindřichových rukou byl statek snad ještě i v roce 1468, kdy se bojové akce česko-uherských válek dotkly i nedaleké Třebíče; o jejich případném dopadu na Sádek však nejsou informace.

V roce 1474 se Sádek ocitá v rukou dalšího bývalého odpůrce krále Jiřího, odbojného pána Hynka Bítovského z Lichtenburka a Cornštejna, v 90. letech 15. stol. pak panství přechází do majetku jednoho z nejbohatších feudálů té doby – Viléma z Pernštejna.

Obraťme však pozornost ke stavebním změnám, které se v průběhu 15. stol. pravděpodobně na Sádku udály. Pohnutá doba si především vyžádala další modernizaci hradního opevnění, které se již muselo přizpůsobit rozšířenému požívání dělostřelby. Jádro hradu, jehož parkánová hradba byla zpevněna dělovými baštami, se stalo samostatnou pevností obehnanou obezděným příkopem úctyhodných rozměrů. Vnější zeď příkopu byla zvenčí kryta náspem, vytvářejícím další obrannou linii. Na jeho vrcholu můžeme předpokládat postavení pro palné zbraně, zesílené navíc dalšími dělovými baštami. Nově opevněný hrad byl samozřejmě přizpůsobován i nejnáročnějším požadavkům na dobývání.Tyto práce, započaté pravděpodobně na konci 15. stol, se protáhly až do století následujícího, v jehož druhé půli byly završeny. Zřejmě za Pernštejnů, kteří Sádek drží až do přelomu 16. stol., byla zcela zastavěna severní a západní strana starého nádvoří. Do těchto nových obytných křídel, v jejichž patře se dodnes zachovaly půvabné renesanční prostory, byly pojaty i starší stavby, včetně raně gotické hranolové věže.
Po polovině 16. stol. se na hrad opět vrací páni z Valdštejna, a to v osobě Zdeňka Brtnického, moravského zemského hejtmana. Zdeněk si Sádek zřejmě oblíbil a pokračoval zde v dalších stavebních akcích, jejichž vyvrcholením byla velká palácová budova, vestavěná z části příkopu na východní straně starého hradu. Sádek tím sice získal opravdu renesanční prostory, zároveň tím však pozbyl obranyschopnosti v nejzranitelnějším místě. Tato ztráta byla ihned napravena výstavbou mohutného předbraní, které svými střílnami dostatečně zabezpečilo vstupní partii hradu.
Po Zdeňkově smrti (1561) získal Sádek jeho syn Jindřich, u kterého zde býval častým hostem i brat Hynek Brtnický. Ten provedl nákladnou přestavbu svého sídla v Brtnici a odtud zřejmě získal Jindřich kameníky na provedení napodobeniny elegantních brtnických arkád v sádeckém nádvoří. Hrad se tak v prostoru daném středověkým rozsahem změnil v malebné zámecké sídlo, kterému stále vévodila štíhlá břitová věž, krytá nyní renesanční bání. V takovémto stavu je Sádek zachycen na nejstarším vyobrazení, takový jej vlastnil i poslední Brtnický z Valdštejna – Jindřichův syn Zdeněk.
Po vítězství habsburské strany byl, coby jeden ze 29 stavovských direktorů, zatčen a brzy nato (1623) umírá ve vězení na hradě Špilberku. Jeho majetek byl císařem konfiskován a novým majitelem se stává cizinec – podplukovník Tomáš Cerboni.

Útrapy Třicetileté války dolehly na Sádek a kraj pod ním v plné tíži až v březnu 1645, kdy hrad obsadily tři švédské regimenty a udržely se zde až do podzimu. Pak hrad opět obsadila posádka císařská, která (podobně jako před ní Švédové) využívala a pravděpodobně i upravovala hradní opevnění. Zničené a zadlužené sádecké zboží prodali Cerboniové v roce 1678 moravskému zemskému advokátu Gottfriedu z Waldorfu, teprve nedlouho před tím povýšenému do rytířského stavu. Za Waldorfů došlo k dalším přestavbám hradu, vynuceným zvláště požárem, který v roce 1694 Sádek postihl. Oheň zřejmě poškodil horní patra, břitová věž byla zřejmě zničena natolik, že její horní partie byly sneseny až do úrovně nových zámeckých střech. Na požár hradu upomíná i velmi zajímavý obraz na stropě rokokové zámecké kaple, budované rovněž Waldorfy; nebeský ochránce před ohněm, sv. Florián, leje vodu na hořící Sádek.

18. století dalo v podstatě Sádku dnešní vzhled, vzhled renesančně – barokního zámku obklopeného kulisou mohutného opevnění, v té době již zcela nefunkčního.

Velmi výmluvně o tom svědčí půvabný zahradní pavilon, vestavěný přímo do renesančního předbraní. Tento renesanční pavilon byl donedávna v havarijním stavu, nyní rekonstruován.

Waldorfové, kteří se za svého držení Sádku domohli hraběcího stavu, však roku 1796 vymírají po meči a dědicem jejich statků se stává hrabě František Kajetán Chorynský z Ledské, maltézský rytíř, jehož erb vidíme dodnes nad třetí branou. V rukou Chorynských z Ledské, starého českého rodu, usazeného již od konce 15. století na Moravě, zůstal Sádek bezmála 150 let. Jejich zásluhou byl zámek udržen v dobrém stavu i se svými bohatými sbírkami až do konce 2. světové války. Uvnitř zámku byly v té době mnohé pokoje opatřeny starožitným nábytkem a vzácnými obrazy. Mezi obrazy byly též staré pohledy na hrad a starobylý obraz husitského vůdce Jana Žižky. Dále sbírka šípů, starých zbraní a knihovna, ve které byly hlavně latinské knihy ze 16.-19. stol.

Po 2. světové válce byli majitelé násilně vystěhováni a objekt přeměněn na základní školu, která zde působí dodnes. Novodobé úpravy objektu, ne vždy respektující jeho památkovou hodnotu, zajistily stavebně většinu budov 1. nádvoří a z větší části i budovu zámeckou, některé části zámku však zůstávají v havarijním stavu. Jedná se hlavně o parkánovou hradbu s dělovými baštami kolem jádra.

Literatura:
článek Radima Vrly z časopisu Naším krajem (6/1994, vydává Západomoravské muzeum v Třebíči)


 

Zajímavosti: „Co se povídalo o zámku, aneb Život na zámku ve 20. až 40. letech 20. století“

  • Chorinští z Ledské měli více panství, hlavní bylo ve Veselí nad Moravou, kde byl majitelem hrabě Bedřich Chorinský, bratr sádeckého hraběte Viktora. Bedřich měl vilu v Žabovřeskách v Brně, u Terstu v Itálii a loveckou chatu na Podkarpatské Rusi, kam Chorinští jezdívali na lovy a měli odtud mnoho trofejí.
  • Matkou bratrů Chorinských byla jistá Trautsmansdorfová z Hostimi u Moravských Budějovic.
  • V roce 1965 přijely do Kojetic z Rakouska dcera Bedřicha Chorinského Medinka a dcera Viktora Chorinského Anna (naroz. 1902). Obě se šly podívat na Sádek. Tam jim tehdejší školnice vyprávěla historii Sádku jako turistkám, neboť nevěděla, o koho jde. Obě totiž mluvily česky.
  • Sádecký hrabě Viktor byl velmi oblíben mezi lidmi, byl prvním, kdo měl v širokém okolí auto (již někdy v roce 1909). Toto auto mu shořelo na náměstí v Třebíči.
  • Společnicí komtesy byla baronesa Ilka von Wehner, snad neměla žádné příbuzné, česky neuměla.
  • Na Sádek jezdilo mnoho známých – hraběcí rodina Atemsů z Krasonic, Haugwitzové z Náměště nad Oslavou, Vrbnovi z Jaroměřic nad Rokytnou, baron Kavalar z Jihlavy, Valdštejnové z Třebíče, baron Barata z Budišova, kníže Lowenstein z Lesonic, páni z Jevišovic, páni z Budkova, hrabě Belcredi z Brna-Líšně, likérník Norek z Telče, hrabě Harach z Velkého Meziříčí.
  • Sádecký hrabě neměl se statkem nic společného, statek byl veselského Bedřicha Chorinského, ten zde měl nájemce, který mu platil do Veselí. Sádecký hrabě dostával od bratra z Veselí měsíčně 5 000 Kč. Manželka sádeckého hraběte se jmenovala Markéta, byla maďarského původu, česky neuměla, považovala češtinu za těžký jazyk. Uměla italsky,  francouzsky, anglicky, německy a maďarsky. Zemřela ve Vídni v roce 1955. Hrávala na kurtu pod zámkem tenis. Komtesa hrávala dokonce na turnajích. Hrabě hrál tenis také, jezdil hrát i do Třebíče za nemocnici. Několik jejich známých na Sádek jezdilo hrát tenis.
  • Za války pěstovali angorské králíky, vlnu posílali do Nejdku, seno pro králíky sušili sami, měli dvě krávy, které komtesa sama spravovala a dojila.
  • Paní hraběnka měla malírnu, kde malovala obrazy. Namalovala mnoho portrétů zdejších lidí, obrazy s motivy Sádku, krajinky. Namalovala obrazy pro prezidenta Beneše, které mu předala na zámku v Třebíči. Vyráběla také stínítka na lustry a lampičky.
  • Komtesa a baronesa vyráběly keramiku. Bylo to na začátku války a dělaly to hlavně kvůli penězům. Prodávaly okolní šlechtě i lidem. Později chovaly také angorské králíky. Hrabě jezdil na trávu.
  • Ve valu na jižní straně měli zahradu, kde pěstovali zeleninu. Sazenice kupovali o zahradníka ze Sádku. Komtesa i hraběnka měly v dolním nádvoří svoji zahradu. Komtesa pěstovala zeleninu a meruňky, hraběnka zase květiny, hlavně růže.
  • Večer, do devíti, půl desáté, byli všichni pohromadě – četli. Později poslouchali rádio nebo gramofon. Desky kupovali v Brně. Komtesa ráda poslouchala R. A. Dvorského, hrála na klavír (v létě o prázdninách sem jezdívala učitelka z Vídně). Na zámku byly tři klavíry a cimbál, na který hrával hrabě.
  • Měli pět psů – dva menší a tři erdelteriéry.
  • Hrabě často spravoval auto a jezdil s ním do Třebíče. Řídil sám, ale jezdil s ním i řidič Černý. Autem jezdívali často i do Brna. Komtesa ráda řídila auto a s hrabětem se v řízení střídali.
  • Hraběnka byla vegetariánka, měla ráda houby.
  • Na zámku byla kuželna. Kolem kuželny bylo sedm ořešáků, ze kterých měli mnoho ořechů. V roce 1929 byly ale takové mrazy, že stromy zmrzly.
  • Na Silvestra jezdili obvykle i hosté – Valdštejnové z Třebíče, Trautmansdorfovi z Hostimi, Atemstovi z Krasonic, hrabě Tauber z Křižanova, baron Kavalar z Jihlavy, likérník Norek z Telče. Byla bohatá večeře, tancování při gramofonu, hosté odjížděli kolem třetí hodiny ranní.
  • Jak si Chorinští představovali svoji budoucnost po válce? Doufali, že po válce zůstanou tady a že bude všechno při starém. Vůbec nepočítali s odchodem.
  • Chorinští z Veselí na konci války přijeli na Sádek.
  • Sádecký a veselský hrabě byli po válce odvezeni kočárem na hranice s Rakouskem ke Slavonicím. Komtesa, baronesa a hraběnka veselská s dcerou Medinkou byly internovány v Třebíči, tam byly 3 měsíce. Například, umývaly okna a záchody na nádraží, v Čáslavicích uklízely ve škole. Sádecký i veselský hrabě zemřeli ve Vídni v roce 1947.

Zámek Sádek

První kapitolu dějin hradu dramaticky uzavřel rok 1312. Král Jan Lucemburský byl tehdy přinucen k vojenskému tažení na Moravu. Na hradě bylo zajato 18 lapků a ti všichni byli na králův rozkaz ihned popraveni.Tehdejší majitel hradu Jimram (pravděpodobně Štěpánův bratr a hlavní příčina králova hněvu) byl zanedlouho přijat na milost, jeho rod však záhy upadl do dluhů a nakonec byl nucen poškozený hrad, nazývaný opět častěji Sádkem, prodán pánům ze Šternberka. Ti jej na samém konci 14. stol. postoupili Hynkovi z Valdštejna, jehož rod na jihozápadní Moravě vlastnil ještě Rokštejn a Brtnici.

Neklid vyvolaný počátkem 15. stol. domácími válkami mezi stoupenci znepřátelených markrabat Jošta a Prokopa si vyžádal důkladnější opevnění hradu. Nejpozději tehdy vzniká parkán kolem jádra a snad i zděné opevnění předhradí s hranolovými baštami. V bouřlivých dobách husitských nepokojů sídlí na hradě Hynkův syn Jindřich, odpůrce husitů, jeho postoj mu v roce 1430 vynesl dobytí hradu husitou Hynkem z Valče. Později Sádku využívá Jindřichův syn Zdeněk z Valdštejna, znamenitý válečník, lupič a spolu s Janem z Lichtenburka přední odpůrce katolické Jihlavy. Proti vůli jeho synů se ve druhé polovině 15. stol. stává majitelem Sádku Jindřich z Hradce a Telče, pro změnu katolický pán, bojující proti Jiřímu z Poděbrad. V Jindřichových rukou byl statek snad ještě i v roce 1468, kdy se bojové akce česko-uherských válek dotkly i nedaleké Třebíče; o jejich případném dopadu na Sádek však nejsou informace.

V roce 1474 se Sádek ocitá v rukou dalšího bývalého odpůrce krále Jiřího, odbojného pána Hynka Bítovského z Lichtenburka a Cornštejna, v 90. letech 15. stol. pak panství přechází do majetku jednoho z nejbohatších feudálů té doby – Viléma z Pernštejna.

Obraťme však pozornost ke stavebním změnám, které se v průběhu 15. stol. pravděpodobně na Sádku udály. Pohnutá doba si především vyžádala další modernizaci hradního opevnění, které se již muselo přizpůsobit rozšířenému požívání dělostřelby. Jádro hradu, jehož parkánová hradba byla zpevněna dělovými baštami, se stalo samostatnou pevností obehnanou obezděným příkopem úctyhodných rozměrů. Vnější zeď příkopu byla zvenčí kryta náspem, vytvářejícím další obrannou linii. Na jeho vrcholu můžeme předpokládat postavení pro palné zbraně, zesílené navíc dalšími dělovými baštami. Nově opevněný hrad byl samozřejmě přizpůsobován i nejnáročnějším požadavkům na dobývání.Tyto práce, započaté pravděpodobně na konci 15. stol, se protáhly až do století následujícího, v jehož druhé půli byly završeny. Zřejmě za Pernštejnů, kteří Sádek drží až do přelomu 16. stol., byla zcela zastavěna severní a západní strana starého nádvoří. Do těchto nových obytných křídel, v jejichž patře se dodnes zachovaly půvabné renesanční prostory, byly pojaty i starší stavby, včetně raně gotické hranolové věže.
Po polovině 16. stol. se na hrad opět vrací páni z Valdštejna, a to v osobě Zdeňka Brtnického, moravského zemského hejtmana. Zdeněk si Sádek zřejmě oblíbil a pokračoval zde v dalších stavebních akcích, jejichž vyvrcholením byla velká palácová budova, vestavěná z části příkopu na východní straně starého hradu. Sádek tím sice získal opravdu renesanční prostory, zároveň tím však pozbyl obranyschopnosti v nejzranitelnějším místě. Tato ztráta byla ihned napravena výstavbou mohutného předbraní, které svými střílnami dostatečně zabezpečilo vstupní partii hradu.
Po Zdeňkově smrti (1561) získal Sádek jeho syn Jindřich, u kterého zde býval častým hostem i brat Hynek Brtnický. Ten provedl nákladnou přestavbu svého sídla v Brtnici a odtud zřejmě získal Jindřich kameníky na provedení napodobeniny elegantních brtnických arkád v sádeckém nádvoří. Hrad se tak v prostoru daném středověkým rozsahem změnil v malebné zámecké sídlo, kterému stále vévodila štíhlá břitová věž, krytá nyní renesanční bání. V takovémto stavu je Sádek zachycen na nejstarším vyobrazení, takový jej vlastnil i poslední Brtnický z Valdštejna – Jindřichův syn Zdeněk.
Po vítězství habsburské strany byl, coby jeden ze 29 stavovských direktorů, zatčen a brzy nato (1623) umírá ve vězení na hradě Špilberku. Jeho majetek byl císařem konfiskován a novým majitelem se stává cizinec – podplukovník Tomáš Cerboni.

Útrapy Třicetileté války dolehly na Sádek a kraj pod ním v plné tíži až v březnu 1645, kdy hrad obsadily tři švédské regimenty a udržely se zde až do podzimu. Pak hrad opět obsadila posádka císařská, která (podobně jako před ní Švédové) využívala a pravděpodobně i upravovala hradní opevnění. Zničené a zadlužené sádecké zboží prodali Cerboniové v roce 1678 moravskému zemskému advokátu Gottfriedu z Waldorfu, teprve nedlouho před tím povýšenému do rytířského stavu. Za Waldorfů došlo k dalším přestavbám hradu, vynuceným zvláště požárem, který v roce 1694 Sádek postihl. Oheň zřejmě poškodil horní patra, břitová věž byla zřejmě zničena natolik, že její horní partie byly sneseny až do úrovně nových zámeckých střech. Na požár hradu upomíná i velmi zajímavý obraz na stropě rokokové zámecké kaple, budované rovněž Waldorfy; nebeský ochránce před ohněm, sv. Florián, leje vodu na hořící Sádek.

18. století dalo v podstatě Sádku dnešní vzhled, vzhled renesančně – barokního zámku obklopeného kulisou mohutného opevnění, v té době již zcela nefunkčního.

Velmi výmluvně o tom svědčí půvabný zahradní pavilon, vestavěný přímo do renesančního předbraní. Tento renesanční pavilon byl donedávna v havarijním stavu, nyní rekonstruován.

Waldorfové, kteří se za svého držení Sádku domohli hraběcího stavu, však roku 1796 vymírají po meči a dědicem jejich statků se stává hrabě František Kajetán Chorynský z Ledské, maltézský rytíř, jehož erb vidíme dodnes nad třetí branou. V rukou Chorynských z Ledské, starého českého rodu, usazeného již od konce 15. století na Moravě, zůstal Sádek bezmála 150 let. Jejich zásluhou byl zámek udržen v dobrém stavu i se svými bohatými sbírkami až do konce 2. světové války. Uvnitř zámku byly v té době mnohé pokoje opatřeny starožitným nábytkem a vzácnými obrazy. Mezi obrazy byly též staré pohledy na hrad a starobylý obraz husitského vůdce Jana Žižky. Dále sbírka šípů, starých zbraní a knihovna, ve které byly hlavně latinské knihy ze 16.-19. stol.

Po 2. světové válce byli majitelé násilně vystěhováni a objekt přeměněn na základní školu, která zde působí dodnes. Novodobé úpravy objektu, ne vždy respektující jeho památkovou hodnotu, zajistily stavebně většinu budov 1. nádvoří a z větší části i budovu zámeckou, některé části zámku však zůstávají v havarijním stavu. Jedná se hlavně o parkánovou hradbu s dělovými baštami kolem jádra.

Literatura:
článek Radima Vrly z časopisu Naším krajem (6/1994, vydává Západomoravské muzeum v Třebíči)


 

Zajímavosti: „Co se povídalo o zámku, aneb Život na zámku ve 20. až 40. letech 20. století“

  • Chorinští z Ledské měli více panství, hlavní bylo ve Veselí nad Moravou, kde byl majitelem hrabě Bedřich Chorinský, bratr sádeckého hraběte Viktora. Bedřich měl vilu v Žabovřeskách v Brně, u Terstu v Itálii a loveckou chatu na Podkarpatské Rusi, kam Chorinští jezdívali na lovy a měli odtud mnoho trofejí.
  • Matkou bratrů Chorinských byla jistá Trautsmansdorfová z Hostimi u Moravských Budějovic.
  • V roce 1965 přijely do Kojetic z Rakouska dcera Bedřicha Chorinského Medinka a dcera Viktora Chorinského Anna (naroz. 1902). Obě se šly podívat na Sádek. Tam jim tehdejší školnice vyprávěla historii Sádku jako turistkám, neboť nevěděla, o koho jde. Obě totiž mluvily česky.
  • Sádecký hrabě Viktor byl velmi oblíben mezi lidmi, byl prvním, kdo měl v širokém okolí auto (již někdy v roce 1909). Toto auto mu shořelo na náměstí v Třebíči.
  • Společnicí komtesy byla baronesa Ilka von Wehner, snad neměla žádné příbuzné, česky neuměla.
  • Na Sádek jezdilo mnoho známých – hraběcí rodina Atemsů z Krasonic, Haugwitzové z Náměště nad Oslavou, Vrbnovi z Jaroměřic nad Rokytnou, baron Kavalar z Jihlavy, Valdštejnové z Třebíče, baron Barata z Budišova, kníže Lowenstein z Lesonic, páni z Jevišovic, páni z Budkova, hrabě Belcredi z Brna-Líšně, likérník Norek z Telče, hrabě Harach z Velkého Meziříčí.
  • Sádecký hrabě neměl se statkem nic společného, statek byl veselského Bedřicha Chorinského, ten zde měl nájemce, který mu platil do Veselí. Sádecký hrabě dostával od bratra z Veselí měsíčně 5 000 Kč. Manželka sádeckého hraběte se jmenovala Markéta, byla maďarského původu, česky neuměla, považovala češtinu za těžký jazyk. Uměla italsky,  francouzsky, anglicky, německy a maďarsky. Zemřela ve Vídni v roce 1955. Hrávala na kurtu pod zámkem tenis. Komtesa hrávala dokonce na turnajích. Hrabě hrál tenis také, jezdil hrát i do Třebíče za nemocnici. Několik jejich známých na Sádek jezdilo hrát tenis.
  • Za války pěstovali angorské králíky, vlnu posílali do Nejdku, seno pro králíky sušili sami, měli dvě krávy, které komtesa sama spravovala a dojila.
  • Paní hraběnka měla malírnu, kde malovala obrazy. Namalovala mnoho portrétů zdejších lidí, obrazy s motivy Sádku, krajinky. Namalovala obrazy pro prezidenta Beneše, které mu předala na zámku v Třebíči. Vyráběla také stínítka na lustry a lampičky.
  • Komtesa a baronesa vyráběly keramiku. Bylo to na začátku války a dělaly to hlavně kvůli penězům. Prodávaly okolní šlechtě i lidem. Později chovaly také angorské králíky. Hrabě jezdil na trávu.
  • Ve valu na jižní straně měli zahradu, kde pěstovali zeleninu. Sazenice kupovali o zahradníka ze Sádku. Komtesa i hraběnka měly v dolním nádvoří svoji zahradu. Komtesa pěstovala zeleninu a meruňky, hraběnka zase květiny, hlavně růže.
  • Večer, do devíti, půl desáté, byli všichni pohromadě – četli. Později poslouchali rádio nebo gramofon. Desky kupovali v Brně. Komtesa ráda poslouchala R. A. Dvorského, hrála na klavír (v létě o prázdninách sem jezdívala učitelka z Vídně). Na zámku byly tři klavíry a cimbál, na který hrával hrabě.
  • Měli pět psů – dva menší a tři erdelteriéry.
  • Hrabě často spravoval auto a jezdil s ním do Třebíče. Řídil sám, ale jezdil s ním i řidič Černý. Autem jezdívali často i do Brna. Komtesa ráda řídila auto a s hrabětem se v řízení střídali.
  • Hraběnka byla vegetariánka, měla ráda houby.
  • Na zámku byla kuželna. Kolem kuželny bylo sedm ořešáků, ze kterých měli mnoho ořechů. V roce 1929 byly ale takové mrazy, že stromy zmrzly.
  • Na Silvestra jezdili obvykle i hosté – Valdštejnové z Třebíče, Trautmansdorfovi z Hostimi, Atemstovi z Krasonic, hrabě Tauber z Křižanova, baron Kavalar z Jihlavy, likérník Norek z Telče. Byla bohatá večeře, tancování při gramofonu, hosté odjížděli kolem třetí hodiny ranní.
  • Jak si Chorinští představovali svoji budoucnost po válce? Doufali, že po válce zůstanou tady a že bude všechno při starém. Vůbec nepočítali s odchodem.
  • Chorinští z Veselí na konci války přijeli na Sádek.
  • Sádecký a veselský hrabě byli po válce odvezeni kočárem na hranice s Rakouskem ke Slavonicím. Komtesa, baronesa a hraběnka veselská s dcerou Medinkou byly internovány v Třebíči, tam byly 3 měsíce. Například, umývaly okna a záchody na nádraží, v Čáslavicích uklízely ve škole. Sádecký i veselský hrabě zemřeli ve Vídni v roce 1947.